KOLEMREPUBLIKY XXIX. – Frýdlantský výběžek

Hraniční úsek skutečný: 107 km

Celá naše trasa po hranicích: 70 km v této 29. etapě + 25 km při Lužickém dotyku (ze Světlé na Hvozd a Ojbín) = 95 km: tím se spojují všechny trasy mezi výběžky

Mimo hranice: 4 km

Termín: 27. 10. – 31. 10. 2021

 

1. den: autem Olomouc – Mohelnice – Studená Loučka – Hradec Králové – Liberec – Frýdlant, dále vlakem Černousy, z nich pěšky Ves – Andělka – Saň – Pohanské kameny – Višňová – Poustka – Frýdlant, dále autem do Hejnic, nocleh ve skautské klubovně; trasa pěšky: 18 km

2. den:  autem Hejnice – Jindřichovice pod Smrkem – Živý skanzen – pěšky Horní Řasnice – Hraniční cesta – Pertoltice – Bobek – Černousy, vlakem do Frýdlantu – Raspenava – Jindřichovice pod Smrkem/Hejnice, nocleh; trasa pěšky: 20,5 km

3. den: autem Hejnice – klášter – Frýdlant, pěšky rozhledna Heřmanice – autem „pod Vysokým“ –pěšky Horní Vítkov – Výhledy – Uhelná – Oldřichov na Hranicích, dál autem do Černohousovic chaloupky v Dolní Světé pod Luží, nocleh;  trasa pěšky: 17,5 km

4. den: Dolní Světlá pod Luží – autem Lückendorf – Hartau (u Žitavy) pěšky – TROJBOD Č – P – N – proti proudu Bílého potoka po hranici k hrádku Karlsfield – Česká brána – Lückendorf – auty Dolní Světlá pod Luží, nocleh; trasa pěšky: 12 km

5. den: auty Dolní Světlá pod Luží – hrad Kost – Studená Loučka, Rapotín a Olomouc; trasa pěšky: 2 km (Světlá) + 4 km (Kost)

Účastníci: Hanka, Broňa, Kája, Eliška, Matouš, Kubík, část trasy také Adam, Kuba Č.

Dopravní prostředek: k hranicím a od nich autem, vlakem, po hranicích pěšky

 

Z Olomouce jsem se vydala autem a Káju naložila na vlakovém nádraží v Mohelnici. Ve Studené Loučce jsme se připojily k Hančinu vozu a pokračovali po trase Hradec Králové – Liberec – Frýdlant. Vlak z Frýdlantu nás měl zavézt k hranicím, od kterých jsme plánovali ujít trasu zpět k odstaveným vozům. Hned na úvod se nám podařil velmi ostrý dojezd na frýdlantské vlakové nádraží (a to i přes semafor s červenou, všudypřítomnou startovní nervozitu a expresní balení jídla v kufru auta). Vlak měl odjezd cca 3 minuty po našem zaparkování. A tentokrát skutečně odjel na čas. Kája běžela obětavě koupit lístky, my ostatní jsme se snažili z pečlivě sbaleného popadnout vše, co je při chůzi třeba. Výsledkem byly hysterické výstupy dospělých účastnic akce ozdobených čůrky potu na čele. Vlak nás dovezl do Černous – konečné stanice. Naše skupina tvořila podstatnou část cestujících. Při vydýchávání jsme si stihli i zašpásovat s průvodčí o místním strašidle.

V Černousech jsme navázali kontakt s domácími zvířaty (kočka na kolejích) a pokračovali jsme do vsi Vsi. U kostela byl rozprostřen kouzelný svačící ubrousek. Toho si všiml loudící pes (ale byl bez šance – nic nedostal – i my jsme toho měli málo). Později se k němu přidaly i kočky. Čert ví, zda byly domestikované či zdivočelé. Díky nim a taky všudypřítomným místním občanům se některým z nás těžce hledalo křoví, kde bychom se mohly decentně a bezpečně skrýt… 

Ze Vsi jsme šli do Andělky – na 15. poledník. Kája nám vysvětlila jak je to s počítáním SEČ. Před Andělkou jsme krmili krávy jabkama a pár jablek jsme též požili. Z Andělky jsme pokračovali dolů do Zahne – Saně. Tam byla hospoda (zavřená) i s rybníčkem. Odtamtud krpály přes potůčky přímo po hranici na jih, po loukách kolem meze. Junioři si cestu krátili skákáním po balících slámy. Podél lesa jsme vysokou trávou došli k Pohanským kamenům. Na nich svačina, dolů do Višňové, přes říčku Smědou do Poustky. Cestou jsme na kopci pohladili koníky a užili si výhledu s lavičkou. Z Poustky podle Hančina telefonu neznačenou cestou kolem křížku a dál jsme se už potmě spouštěli po čerstvě zválcované asfaltce do Frýdlantu. Na nádraží jsme opět nastoupili do aut, dojedli Danovy buchty a popojeli do Hejnic hledat skautskou klubovnu. Kvůli ní jsme byli „na drátě s Ferdou“ – J. Hovorkou.

Klubovna byla v přízemním zahradním domku na periferii městečka. Nad ní se tyčil vrchol Smědavské hornatiny, Ořešník, s více než 200 let starým křížem  (ten byl postaven františkány už r. 1813). Vevnitř bylo čisto, sucho a pořádek. Jedna místnost, kuchyň, předsíň a splachovací záchod s malým umyvadlem. K večeři jsme si uvařili párky a čaj. Na dřevěnou podlahu jsme rozdělali matrace a karimatky, zalezli do spacáků a spokojeně usnuli.

28. října jsme se vzbudili v 7 hodin po zásahu budíku. Po vydatné snídaní (jogurt + flaksy) jsme se sbalili, nasoukali se do jednoho auta (6 pasažérů včetně Kubíka na podlaze) a z Hejnic se vydali do Jindřichovic pod Smrkem. Tam parking u ŽIVÉHO SKANZENU, kde jsme měli domluvenou návštěvu. Tedy přesněji řečeno, instrukce zněly poněkud neurčitě – měli jsme vejít a kohokoliv se zeptat na průvodce. Ač kolem prošlo několik místních osob, nikdo s námi hovor nezapředl. Zvonili jsme na zvoneček, taky nic. Pak se do budovy (= školy) začaly trousit první děti. Bylo kolem 9. hodiny ranní a výuka ve škole stále nezačala, neb žáci měli příchod na přesný čas evidentně na háku. Nakonec se nás ujala přírodní žena Xenya s kočárkem. Se sveřepým výrazem nám vysvětlila, jak funguje letní kuchyně a suchý záchod s venkovní sprchou. Netušila, že máme v Loučce totéž. Zbytek prohlídky skanzenu jsme absolvovali sami s tištěným průvodcem. Viděli jsme „lázeňský domeček“ = koupelna a WC, přenesený funkční větrný mlýn s turbínou, kulánový dům (= kozí chlívek), lužickou kuchyni. Prošmejdili jsme vnitřek mlýna a udělali fotky v krásné podzimní přírodě.

„Tahákem“ skanzenu byla demokratická škola Ronja. Děti se tam učí v režimu domácího vzdělávání. Alternativně neformální! Dost jsme o tom později při cestě krajinou diskutovaly. Zajímavý přístup, ale já bych do toho nešla.

Dál jsme pokračovali přírodou. Medová paštika a další zmačkané potraviny (první oběd) do nás zahučely na louce u balíků slámy za vsí Horní Řasnice. Dospělačky se postupně vykoupaly v potoce. Hygienicko-regenerační zážitek zn: bahno, mech zaručen J. Pak jsme pokračovali lesy po Hraniční cestě směr Horní Bulovka. Šli jsme přes pastviny s krávami, občas nějaký kůň. Kopcovitá krajina s výhledy na Jizerské i Lužické hory. U kaple na vršku táhlého kopečka jsme si dali čokoládu.  Na tajnačku jsme v arboretu na kraji Pertoltic zvládli pozdní druhý oběd. Pod Bobkem jsme nábožně požili chléb, lučinu a zbytky salátu.

Pak nás opět začal tlačit čas. Jeden vlak z Černous odjížděl 18:30, další 20:30. Čekat se nám fakt nechtělo… Tak jsme se spolehli na techniku a s mobilními mapami v ruce se vydali krajinou na vlak. Na řadu přišly samozřejmě zkratky, les, pole a zmole. Oproti trase v mapách jsme nakonec dochodný čas i o něco stáhli. Došli jsme na nádraží v Černousech a začalo se stmívat. Opět nás přivítaly kočky. A nebylo jich málo – nejméně osm. Na nádraží jsme do sebe ještě vcucli višňovou čokoládu a hurá do vláčku. Přestupovali jsme ve Frýdlantu. V Raspenavě se nám neplánovaně podařilo chytit vlak, jehož první vůz mířil do Hejnic a druhý vůz jel do Jindřichovic pod Smrkem. Hanka s Matoušem jeli do Jindřichovic ke skanzenu a odtamtud do Hejnic převezli auto, zbytek výpravy mířil rovnou na Hejnice. Cestou ke klášteru jsme (v den státního svátku – 28. 10.) dokonce našli otevřený ťamanský obchod s potravinami, nakoupili a utíkali k hrncům a pánvím. K večeři byl bulgur s tuňákem, smetanou, pórkem a nivou. Naštěstí ho bylo dost a všichni se dosyta nacpali.

Večer jsme zalezli do spacáku, sklenici vína po ruce a hurá na kutě. V noci proběhla bojovka – Kubovi tekla krev z nosu. Eliška nám to sdělila větou: „Co je to tu za tekutinu?“. Tak zas bylo veselo – prala se karimatka za pochodu, Kuba se opečovával a měřila se mu teplota. Odtok krve byl očividně snesitelný, neboť pacient ráno vstal, měl chuť k jídlu, pobíhal, poslouchal pouze výběrově – jako obvykle… Večer se spalo dobře: sice na tvrdém, ale voňavém dřevě podlahy.

29. 10. jsme ráno od klubovny popojeli před klášter Hejnice. Zvědavě jsme vlezli do kostela – decentní baroko, pěkně opravené. Dvě zrcadla u varhaníka. V infocentru jsme fasovali lázeňské oplatky i informaci, že klášter je nyní hotelem. Z kláštera jsme autem odjeli do Frýdlantu. V tamním Penny Marketu jsme si zahráli žďuchanou s důchodci se snahou zakoupit jídlo až do neděle. Pak jsme se snažili čůrat na plně obsazeném parkovišti. Úspěšně.

Od Penoša jsme pokračovali k rozhledně v Heřmanicích projektované libereckými studenty architektury. Fučelo, ale na slunci bylo snesitelně. Viděli jsme z ní nejen polský povrchový důl TUROW. Rozhledna měla zvlášť vstup a zvlášť výstup. Mates s Kubou ji obcházeli vně jejího pláště. Hanka šílela… Z rozhledny auty na rozcestí Pod Vysokým – na kopci se tyčila zřícenina mlýna a větrné elektrárny. Pak jsme s Hankou udělaly pendla do Oldřichova na Hranici. Tam jsme nechaly jedno auto a druhé zpět do Horního Vítkova (kam mezitím zbytek došel pěšky) – nahoru na Výhledy (trigonometrický bod a v minulosti hospoda). Větrno, krátká svačina.

Odtamtud po hranici po pláních mezi větrníky na západ, po cyklostezce a polích kolem malého větrného mlýna do osady Uhelná. Pozdní svačina v chladné autobusové zastávce. V mezičase jsme s Kájou zvládly vyfotit i zapadající slunce. A pak už rychlejším tempem dolů štěrkovou cyklostezkou v blízkosti pískovny vč. rekultivátu až do Oldřichova na Hranicích. Tam jsme se už courali tmou a hledali auto. Silnice, po které jsme šli, vedla přímo středem vsi a tvořila hranici mezi Českem a Polskem. Večer jsme se dokodrcali na Černohousovic chalupu v Dolní Světlé pod Luží. Bylo tam zima. Udělali jsme si velký hrnec guláše s knedlou, naakumulovali teplo v dolní světnici u kachlových kamen a pak už „hurá“ na studenou půdu mezi myši. Noc byla divoká. Holky byly za chvilku v limbu a já v černočerné tmě a mraku roztočů nemohla spát. Bylo mi zima, ač u mě stála elektrická kamínka a na spacáku jsem měla ještě larisu.

Ráno obě auta zamířila do Německa. První ponecháno v Lückendorfu a druhé jelo dál do Hartau (u Žitavy). V Hartau jsme se setkali s Adamem a Kubou Č., který překonal všechny strasti nestandardního letu ze Švédska, a šli jsme společně pěšky na sever na TROJBOD Č – P – N. Kája, rozparáděná shledáním se synkem a bratrem, měla „geniální nápad“ – vlézt doprostřed ledové Lužické Nysy a na trojbod šlápnout vlastní ploskou. Tak jsme si všichni vyhrnuli kalhoty po kolena, případně si je (k velké radosti projíždějících cyklistů) sundali zcela. Naštěstí nikdo do ledové bystřiny nazahučel.

Pěšky zpět přes Hartau proti proudu Bílého potoka po hranici k hrádku Karlsfield. Odtamtud po obědě co noha nohu mine po žluté značce zpět na hranice do České brány (skalní útvar – dvě skály proti sobě, jedna je českou hranicí, druhá německou). Z České brány do Lückendorfu. Juniory jsme nechali u hájovny a řidiči šli vyzvednout auta, udělali pendla a pak nabrali drobotinu. Odjeli jsme znovu směr chalupa v Dolní Světlé pod Luží. K hrncům a pánvím se postavily čerstvé posily (Adam s Kubou Č.) a vykouzlili výborné tortilly. Večer jsme roztopili kamna „u babičky“ a hráli  s Eli, Matesem a Kubou v neskutečném vedru dračáka. Dětem jsem záviděla, i když možná až tak nebylo co. Zatím co se trojlístek Konečných zalykal vedrem, já odešla spát vedle k dospělákům. Studený odchov s alergickým podtónem. Ráno jsem si oddechla. Příští noc už měla být ve vlastních peřinách J.

Poslední říjnový den byl ve znamení oslavy Kubových 18. narozenin. Došlo na improvizovaný dort a zdravici ve švédštině: „Jejke har arton fédelsedag“ (= Kuba má 18. narozeniny). Pak už jen rychlý přesun s bagáží do aut a přes hrad Kost (kde jsme měli štěstí na dobrou průvodkyni s opravdu podrobným výkladem na téma mučící nástroje a techniky) domů. Koupě velkého návštěvního okruhu, na jehož začátek jsme museli čekat (= oběd) a díky kterému jsme na nádvoří „chytali“ signál a volali Milanovi kvůli rodinné slevě ke vstupu do památek, se nám vyplatila. Kost nám byla představena v celé své kráse a prohlídku s výkladem jsme si výborně užili. Následný návrat na adresy našich trvalých pobytů už nebyl ničím zvláštním – zvládli jsme ho bez nehody. Na cestu nám svítily hvězdy (a venku byla pořádná zima).