KOLEMREPUBLIKY XXIV. –
aneb „Beskydy – u mučícího kůlu“
aneb „Beskydy – u mučícího kůlu“
Hraniční úsek: 44 km
Celá trasa: 86 km, z toho běžky 76
km, pěšky 10 km
Celkem za etapu k hranicím a od nich 42km a po
hranicích 44km
2. den: chata
Severka – rozhledna Tetřev na Čerchlaném Beskydě – hranice ČR/SR Pod Velkým
Polomem (1000 m. n. m.) – vrstevnice ze slovenské strany – Muřinková kaple
(oběd) – po hřebeni a po hranicích – Pod Malým Polomem (svačina) – po hranici
na Bílý Kříž (igelitová hospoda) – po běžkařské „Beskydské magistrále“ pod
hřebenem – turistická chata Doroťanka (700 m. n. m.). Trasa běžky: 22 km (+433 m nahoru, -686 m
dolů) „po hranici“
3. den:
turistická chata Doroťanka – Konečná – rozcestí Bobek (871 m. n. m.) –
Kelčovské sedlo – Janošec – Kmínek – Masarykova chata na Beskydu (900 m. n.
m.). Trasa běžky: 16 km (+774 m, -577
m) – vše po hranici
4. den:
Masarykova chata – Bumbálka – Trojačka (938 m. n. m., opouštíme hranici)
– zavřená rozhledna Čarták – sjezdovka TŘEŠTÍK – sedlo Hlavatá (705 m. n. m.) –
studánka Kladnatá - hospoda Martiňák – Pustevny, chata Šumná (1020 m. n. m.). Trasa běžky: 22 km z toho 2 km po
hranici; 20 km od hranice (+699 m, -570 m)
5. den:
běžky: chata Šumná – Radegast-Radhošť (1129 m. n. m.) – Pustevny – po lesnické
NS – studánka Na Sídle – chata Mír – odtud pěšky: – Rožnov pod Radhoštěm –
skanzenem – nádraží Rožnov p. R. (380 m. n. m.). Trasa běžky, pěšky: (vše od hranice) 22 km - z toho běžky 16
km, pěšky 6 km (+237 m, -879 m)
Termín:
12. – 16. 2. 2020
Účastníci: Hanka, Broňa, Kája, Dan, Eliška, Matouš, Martin,
Filip
Dopravní prostředek: k hranicím a od nich vlakem a autobusem, na
běžkách a pěšky, po hranicích na běžkách a pěšky
Tak jsme se konečně zase dočkali…
Droga s krycím názvem KR, která se postupně občas změní v noční můru,
nastartovala v Olomouci, odkud
jsme vyrazili rychlíkem Ostravan směr Návsí.
Plánované dvě hodiny cesty jsme vyplnili konzumací čerstvých buchet a drobnými
pracemi s jehlou a nití. Hanka „pracovala“ na díře v rukavici, Kája
Martinovi zašívala koleno na teplákách. Záplata měla podobu rozkošného
medvídka. Aktivity našich všestranných dam zaujaly i paní průvodčí, která
poněkud „vypadla z role“ a ve dveřích kupé hýřila vtipem na úkor svého přítele.
Chvílemi bylo veeelmi lechtivo. Aspoň nebyla nuda. (Martin to naštěstí
neslyšel, nabíral síly za stěnou.)
V Návsí jsme přesedli do
busu směr Mosty u Jablunkova. A
odtamtud s lyžemi v ruce a postupně stmíváním a nocí více než 4 km až
k chatě Severka. U ní
jsme sehráli naši oblíbenou scénku. K chatě nás totiž ve skutečnosti
přišlo 8, původně objednán byl nocleh pro 4 osoby, pak dodatečně informováno o
6ti spáčích. Hanka s Danem zůstali srdnatě ve tmě a sněhu před chatou, zbylá
šestice si vyzvedla povlečení, toaleťáky a byla odvedena do apartmánu,
v němž dosud bydleli asi jen provozní zaměstnanci. Hlavní je, že tam měli
čaj, cukr a kafe, které jsem zapomněla vzít z domu. Apartmán se skládal
z koupelny a dvou místností. Celkem 4 postele. V koupelně velmi smrděl
odpad, ale tekla teplá voda. Taky tam měli mikrovlnku, varnou konvici a
ledničku. „Večer jsme zlikvidovali dost
jídla a strašně tam páchla koupelna. Zatím
jsme ještě nebyli unavení, takže nálada byla v pohodě. Hotelu dávám 3 ê“
(Eliška, deník). Děti se zmáčkly ve čtyřech na rozkládací pohovce a
posteli. Pod ně si na zem skromně a obětavě lehl Martin a podložil se svršky
spodky ostatních účastníků. Vedle v místnosti se na manželském loži
usádlilo trio grácií K + H + B. Otáčení spáčů z boku na bok byly málem
vojenské manévry.
Ráno jsme si dali snídani – kaši
porridge s cukrem a čokoládou. Abychom doplnili gurmánský zážitek i
nějakou kulturou, předčítala se k tomu báseň Maryčka Magdonova od Bezruče.
Děti tento krutý příběh evidentně zaujal A což teprve, když si od rodičů
vyslechly i odborný rozbor jejího obsahu ve společenském kontextu doby. Po
dvouhodinové siestě jsme se na cestu vydali až před desátou. Raději jsme se z apartmánu
courali po skupinkách, aby se nikomu nepodařilo spočítat, že nás místo 6ti
přiznaných nocovalo 8. Paní provozní byla rozumná a s ohledem na snížený komfort
nám započetla do platby nocleh jen za 4 osoby.
Druhý den: Ve slunečném a
relativně teplém a bezvětrném ránu jsme vyrazili směr rozhledna Tetřev a dál do lesa. Cesta byla prvních pár kilometrů hodně
náročná – neprojetá běžkařská stopa, tu kmen, tam potok, občas nějaká větev. Žádná
běžkařská magistrála. Měli jsme toho plné zuby a postupovali pomalu. Občas sebou někdo z nás praštil
do závěje a pak těžce vstával. Batohy byly pořád ještě relativně těžké a posouvaly
těžiště našich zemdlených těl mimo standard. Dan s Filipem se na trase drželi
první, Eliška je zdatně následovala. V závěsu za nimi Mates. Juniorskou
skupinu zezadu jistil Martin. A pak už Kája, Hanka a poslední jsem se většinou
lopotila já. Největší problémy dělal přechod potoků, které často vyrobily na
skluznici lyží zmrazky a na ty se pak protivně lepil sníh. V takovém
případě se zastavovalo na škrabací zastávky. Viděli jsme taky cestou Matouše
jak se i s lyžemi zalomil do potůčku Lomná. Chudák měl sněhu i plné
brýle.
Po drsném lesním šumu svistu jsme
narazili na mírně se svažující cestu. Setmělo se a já měla opět nefunkční
baterku. Tak jsem se musela držet osvětlené sestry až do doby, než mi Kája
půjčila světlomet. Na závěr jsme vyjeli z lesa a poslední část absolvovali
po loukách až k chatě Doroťanka (Eliška ji ocenila na 2 ê).
Spali jsme v ní s nějakými Ostravaky s kratkymi zobaky. Hned
před chatou byly dva hraničníky, jeden z nich zcela zapadaný sněhem. Junioři
s Martinem dorazili na chatu v předstihu. Tentokrát měl každý člen
výpravy svou vlastní postel! Večer jsme ještě krátce poseděli v hospodě
(pití a česnečka). Pan chatár, který se snažil o žoviálnost (a moc vtipný
nebyl) chvíli dělal cavyky i s ohříváním polívky. Taky si za to od Hanky
vysloužil pár ostřejších slovíček v zázemí. Dětský i dospělý pokoj zhasly
chvíli po večerce (22 hod.). Vzhledem k tomu, že jsme byli na cestě od
desáté ráno do osmi večer, jsme toho měli plné zuby.
Rekapitulace dne: junioři jeli
bez remcání, naše stará těla už si zvykla. Ujeli jsme 21 km, naštěstí v celkem
stabilním počasí. Skoro nefoukalo (až na mrazivý oběd u Muřinkové kaple, kde fakt lezla zima za prsty). Skoro celou
cestu jsme jeli přímo po hranici a červené hlavičky hraničníků na nás
vykukovaly ze sněhové peřiny. Jídla prozatím dostatek (= stále těžké batohy).
3. den: Ráno jsme si na Doroťance dali sprchu a po vydatné „švédské“
snídani (kterou jsme pravděpodobně sežrali všem ostatním hostům) načepovali
PETky čaje, stihli rozlít kafe po stole, rozloučili se s chatárem a pak už
vzhůru do lesa.
Počasí se změnilo – přišla obleva
a bylo pod mrakem. Nedaleko od chaty jsme potkali rolbu a šofér signalizoval,
že na běžkařské magistrále je sice vysoustruženo, ale téměř bez sněhu. Ten, co
zbyl, byl mokrý, tající a těžký a navíc
ve stopě bylo třeba dávat pozor na holá místa a kameny, ale i tak jsme trasu
zvládli oproti plánu rychleji. Cestou jsme míjeli bod s názvem Konečná „a dobyli vrchol Bobku“,
kde se mělo obědvat, ale nestalo se. Cestou nás opět provázely hraničníky po
obou stranách trasy vedoucí tu po české, tu po slovenské straně. Občas se nám
na loukách otevřely hezké výhledy na okolní kopce. Kromě pár osamělých
sportovců jsme opět nepotkali ani živáčka. Četnost pádů ve výpravě se rapidně
snížila, tj. ubylo sténání a stresu. I když někteří si to snad i užívali.
V této disciplíně zvlášť vyniká Matouš, který padá často (neb jezdí jak
Fitipaldi), ale stejně lehce se otřepe a jede dál.
Masarykova chata, kam jsme dojeli ještě za světla, nás mile
překvapila. Byla nedávno opravená, s restaurací dole a pokoji
v patře. Pokoje měly dřevěné obložení, pěknou širokou chodbu
v podkroví i s dětským koutkem na čtení a válení. Asi za to všechno
si chata zasloužila od Elišky čtyři ê.
V hospodě jsme si dali vineu, kofolu a pivo a zazdili to smažákem,
Masarykovým gulášem a řízkem. Bylo toho málo, ale aspoň to bylo teplé. Pak jsme
seděli nad mapou a psali pohledy. Ač ještě nemyté, asi jsme vzbudily touhu
v jednom z provozních zaměstnanců, který chtěl kvůli nám s Hankou
recitovat. Taktéž měl snahu nám otlapkávat prdelky a měl košilaté řeči.
Pohledný ani voňavý nebyl, takže fuj.
Po sprše jsme si ještě na chvíli
zalezli do dětského koutku a prohlíželi si knížky s fotografiemi o
Beskydech. Tentokrát jsme taktéž měli každý vlastní postel, v našem pokoji
mě a Hance dokonce jedna přebývala. Ze snů nás vyrušilo jen pánské běžkařské
družstvo vracející se s výčepu až po večerce.
4. den: Ráno nás probudila
blondýna odklízející sníh před chatou. Chvíli jsme ji sledovali, zda sníh háže
na správnou stranu „-). Masarykova chata
byla bez oficiální snídaně, tak jsme v baby koutku posnídali ovesné
hrnkové kaše a pustili chlup i ze sladkých zahynovadel. Horkou vodu na čaj
Martin vyškemral v kuchyni. Tak trochu omylem jsme do jedné flašky horké
vody hodili i šumivé magnézium. Žádná lahoda. Ale byla to tekutina, a těch bývá
na trase nedostatek. Slunečným ránem jsme se po desáté ranní vydali na cestu.
Sjeli jsme pěknou stopou kousek níž na Bumbálku,
„kterou jsme i se strejdou Adamem viděli
před několika lety“. Tam (o něco výš na trase) jsme potkali naše známé
spolunocležníky z Masarykovy chaty. Za vyfocení dostali děkovací kartičku.
„Přešli jsme přes silnici a pokračovali jsme dál kolem zavřené rozhledny
dolů až k lyžařské sjezdovce, kterou jsem si s Danem, Matoušem a
Filipem sjela dvakrát. Potom jsme stoupali pořád nahoru a potom to přišlo…
PRĎÁK!!!! Filip totiž chtěl objet kopec a tak jsme jeli po vrstevnici dolů,
jenže potom tam byl takový menší sráz, z kterého teta Broňa sjela. Dole
byl potůček a potom jsme se prodírali keři a nakonec jsme se napojili na cestu,
po které jsme měli původně jet“ (Eliška, deník). A pak už dál lesem –
stopou i mimo ni. Nakonec jakousi zkratkou do kopce – nejdříve s lyžemi,
pak už bez nich (byly připnuté na batohu či se jen tak kejvaly lyžařům
v jejich zemdlených rukách). Cesta opět vedla lesem, samá zatáčka, občas
kmen, kořen a kamení. Na sníh jsme moc štěstí neměli. Odtátá místa plná
nebezpečných kamenů a hlíny jsme museli opatrně objíždět. Hodiny utíkaly a my
měli zdolat cca 20 km. Někteří z nás vzdálenost neřešili, jiní při pouhém
pomyšlení na délku trasy vydávali zoufalé výkřiky a občas utrousili i ostřejší
slovíčko. Batohy (ač stále lehčí vlivem ubírání zásob jídla) řezaly do ramen a
každý pád znamenal klopotné vstávání. Někde v těchto místech vznikl název
pro tuto etapu „U MUČÍCÍHO KŮLU“.
Naštěstí nás na trase čekala restaurace Martiňák (koupající se
v zapadajícím slunci). Původně jsme v ní měli obědvat, ale dorazili
jsme do ní tak akorát na večeři. Měli tam samoobslužnou jídelnu. Za fixní cenu
jídla jsme si mohli sami nabrat porce. Tak jsem zajela naběračkou do materiálu
a na třech talířích vytvořila obrovské hromady halušek se zelím a masem. Mňam.
Dodaly nám energie. Zatímco matky dojídaly, junioři s Martinem odjeli
v předstihu na Pustevny
vzdálené cca 8 km. Naštěstí nás tentokrát čekala perfektně upravená běžkařská
magistrála v mírně zvlněném vrstevnicovém terénu. Nejdříve
s impozantním západem slunce, pak už hvězdnou nocí. Bílá stopa svítila do
tmy tak dobře, že i ve třech jsme trasu zvládly s jednou čelovkou. Má i
Kájina vypověděly službu a svítily jen červeně. Jelo se dobře, nebylo zima,
foukalo snesitelně a po cestě nebyly žádné velké sjezdy ani stoupání. Jen mne
trochu znervózňovaly cedule hlásící přítomnost medvědů a rysů
v beskydských lesích. Kdyby ta zvířata věděla, že mám v batohu salám…
K Pustevnám jsme dorazily ve
složení KHB po osmé večerní, necelou hodinu po dětech s Martinem.
Ubytování v chatě Šumná
bylo skromné, ale hned vedle Maměnky a Libušína. Přímo na patře jsme měli
k dispozici společenskou místnost se základním vybavením (varná konvice,
mikrovlnka, lednička). K večeři byly polévky s čínskou nudlí. Dojedli
jsme se chlebem (ten Martin vyprosil v kiosku pod sjezdovkou
v průběhu dne) a salámem. Junioři s Martinem odešli na lože do pokoje
o patro níž, a my ženy se opět usadily ve třech na manželské posteli. „V této chatě se mi líbilo úplně nejvíc. 4,5
ê“
(Eliška, deník).
Postel se bohužel skládala ze
dvou samostatných lůžek včetně vnitřní pelesti, takže prostor uprostřed jsme
musely vycpat ručníky a bundami, aby netlačil. Hanka si mohla vybrat, zda se
přitulí ke mně nebo ke Káje. Svorně jsme jako jeden tým smrděly „jako Bolka“. A
to ani nemluvím o tom, že ten večer jsem Káju poprvé viděla pít slivovici. A ne
jednu. Zřejmě byl tento den kritický i pro ni.
5. den: uvádím zápis
z Eliščina deníku. „Z Pusteven jsme pokračovali kolem
ledových soch (kde se odpojila teta Broňa i s Danem) směrem k Radegastu. O Radegastu jsme se
dozvěděli mnoho věcí z informační tabule, pak jsme se u něj ještě
vyfotili. A tu přijíždí psí spřežení. Potom jsme pokračovali po vyježděné trase
na Radhošť, kde foukal ohromný vítr a viděli jsme i Tatry! Potom jsme se napili
horké čokolády v restauraci a vrátili se kolem Radegasta na rozcestí, kde
odešla Broňa s Danem. Pak jsme jeli nejdřív do kopce a pak pořád dolů a
dolů až nebyl sníh a šli jsme pěšky. Ještě jsme dlouho šli městem (Rožnov) až vlaku, podél řeky a parkem,
kolem čtyřhvězdičkového hotelu. Z Rožnova jsme jeli do Hulína a cestou
jsme zlikvidovali skoro všechno, co nám zbylo z republiky. Z Hulína
jsme pokračovali do Olomouce, kde jsme si vyzvedli Kubíka a dojeli jsme až do
Mohelnice, z které jsme se dostali domů autem. Teta Kája s Martinem a
Filipem museli být doma o hodně později. Byla to krásná etapa, ale mamky ji
nazvaly „ta U MUČÍCÍHO KŮLU“.“
Na závěr se sluší ještě poděkovat Martinovi, že to
s námi i tentokrát vydržel!
Komentáře
Okomentovat