KOLEMREPUBLIKY IX. aneb „Orlické hory“
Hraniční úsek: dtto celá trasa kromě
Neratova po vsi s divadelním vozíkem
Celá trasa: Šerlich, Masarykova chata –
Velká Deštná – Pod Homolí – Orlické Záhoří – po hranici Polskem podél Divoké
Orlice – Neratov – Bartošovice – Zemská brána – chata Čihák –
České Petrovice – Adam – Zadní hraniční vrch – Lichkov (železniční stanice)
13 + 13 + (+2 po Neratově) + 12,5 + 13 =
53,5 km
Termín: 6. 8. – 10. 8. 2016
Účastníci: Hanka, Broňa, Gábina, Kája, František,
Andulka, Betynka, Eliška, Matouš, Markétka, Dan, Kuba, Johanka, Jirka, Filip,
Jakub, Pavel, Janča, Kačka, Tomík, Martin
Dopravní prostředek: k hranicím vlakem,
autobusem, podél hraniční čáry pěšky i s divadelním vozíkem a plavmo
s vlastním tělem
Na „devítku“
jsme vyrazili vlakem, který jsme v České Třebové vyměnili za autobus. A
začaly se dít věci… No, vlastně nic moc překvapivého: opět nám bylo špatně. Po
strastiplné cestě jsme celí zmuchlaní vylezli z busu a hurá na Šerlich, Masarykovu chatu a pak dál po
cyklostezkách přes Velkou Deštnou („největší orlický kopec“, Eliška, deník)
až do Orlického Záhoří. Ráz krajiny
byl úplně jiný než v Karpatech; mírné kopečky, počasí akorát a podél cesty
spousta jahod, borůvek, ostružin a hub. Míjeli jsme poměrně dost turistů.
K večeru jsme dorazili do Záhoří,
kde nás hodní lidé ubytovali v šatnách místního fotbalového mužstva. Junioři
hned vyrazili hrát fotbal. Dospěláci toužili po kávě, ale marně. Sporák byl,
ale nešel, elektrika byla, ale chyběla varná konvice. Tak jsme za kávou museli
až do hospody.
Večer přijel
Martin s divadelním vozíkem a ratolestmi. Idyla se zdála být dokonalá,
ovšem pouze do chvíle, kdy jsem zjistila ztrátu foťáku. Zpanikařila jsem. Byl v něm celý fotoarchiv. Nakonec jsme
se s Hankou vydaly hledat ho zpět po trase hluboko do lesa. Rychle se
stmívalo a foťák ne a ne najít. Úspěšné jsme byly až na poslední pokus
v úplné tmě a vysoké trávě. Trpělivost se vyplatila.
Ráno jsme se –
už s vozíkem – vydali do Polska směr Neratov. Cestou silničkou dolů
údolím, oběd a hry v polské stráni, koupání v bezejmenné polské
nádrži (po hranicích 100 m plavmo!) a drsný brod s vozíkem přes říčku
Orlici. Neratov je naše
srdeční záležitost. Nejen kvůli kostelu, který je jednoduchý, nezdobný, jen
dřevo, zdivo a prostor. Prosklená část střechy umožňuje pohled k nebi.
V Neratově jsou umístěny chráněné dílny a dotované bydlení, které
využívají pro bezpečný azyl lidé s různými osudy. Svůj „základní tábor“
jsme rozbili na plácku nad kostelem. Umývárky a WC s velkorysým vybavením
byly jen pár kroků nadosah. Druhou noc si blízko nás své tee-pee postavily
postižené dětí. Soužití nevadilo.
S postupně
přibývající posádkou bylo nutné stanovit priority, kompetentní osoby a
pravidla. V této věci se slova většinou ujal František. Večeřeli jsme jak
v místní jídelně, tak u našeho ohně. V paměti zůstalo i výborné kafe
v podvečerním měkkém slunci zdejší kavárny.
Následující
den jsme zahájili propagaci. Pochodovali jsme s vozíkem po vsi za recitace
a zpěvu vybraných divadelních pasáží. Lidé se divili – někteří víc, jiní míň.
Zřejmě jsou v Neratově na leccos zvyklí. Divadlo jsme hráli v kostele
po mši. Bylo docela plno: sousedé z tee-pee, obsluha jídelny a kavárny,
účastníci mše i náhodní návštěvníci. I přes nervozitu jsme představení
nezkazili a byli jsme odměněni dlouhým potleskem. A také následným zajímavým povídáním
o historii kostela.
V noci
zase plály ohně – a Hanka s Kájou navrhly, že bychom mohly spát přímo
v kostele. Ve spacáku. Na zemi. To byla výzva. Celý prostor svatostánku osvětlovaly
skrze skleněnou střechu hvězdy. Později slabě pršelo a kapky bušily do skla ve
variantním rytmu. Atmosféra byla směsicí úžasu, něhy, bezpečí a zvláštního
pocitu pokory. Bylo to tak silné, že se nedalo usnout. Já jsem to vzdala ve dvě
ráno (a potupně se vrátila do našeho velkého stanu plného zpocené mládeže a
dětí; smrádek ale teploučko). Dámy v kostele zůstaly až do rána.
Před odchodem
jsme do kasičky neratovského kostela přidali část financí vydělaných naší
divadelní produkcí a pak už po silnici přes Zemskou bránu, Vyšší Orlici a Bartošovice směr Čihák. Počasí se pokazilo, začalo souvisle pršet. Ale nezbývalo nic
jiného, než dojít na konec naší denní trasy. Byli jsme rádi, že jsme se
doplazili až na vrchol kopce. Na Čiháku bylo v hospodě dohodnuto
další představení. Pod dojmem opravdu špatného počasí jsme diplomaticky
zapůsobili na pana hostinského, a ten nás místo plácku u hospody nechal za
symbolický poplatek spát v prázdném a čistě vymeteném tanečním sále.
Nebývalý luxus.
Na samotné
představení do hospody přišlo jen minimum diváků. Na chalupáře bylo evidentně
zima a stálých obyvatel na Čiháku asi moc nebydlí. Nejdřív nám bylo divné hrát
pro hrstku zvědavců, ale nakonec neformálnost prostor i intimita návštěvnické
skupiny (s očekáváním snad stejně velkým jako bylo to naše) dopadly dobře.
Improvizovali jsme a hraní jsme si fakt užili. Večer jsme ještě chvíli
s juniory hráli karty, pak teplý čaj a hurá na suchou podlahu do hajan.
Ranní prostá snídaně v ceně noclehu upřímně potěšila.
Cesta se
pomalu začala stáčet po starých asfaltkách k domovu. Děcka už toho měla
dost a vozík se začal pod tíhou a těžkým terénem rozpadat. Finálku jsme šli
podél polských hranic lesní cestou a hlídali jsme kolo vozíku, aby neupadlo.
Poslední velká svačina byla likvidační – k dispozici vše, co zbylo, lehce
okoralé, zmačkané a mastné. Ale hlad je potvora a hodně hladových ochotníků
pohromadě funguje líp jak vysavač. Sestup od hranic až k vlakové zastávce
do Lichkova jsme absolvovali opět
v pláštěnkách. Tam byl vozík naložen na auto a vracel se do Rapotína po
vlastní ose. My živí jsme jeli vlakem (s dvouhodinovou prolukou v Ústí nad
Orlicí, kde už opravdu přišel HLAD, ŽÍZEŇ a vyčerpání bez možnosti doplnit
zásoby energie). Asi jsme museli působit hooodně uboze – nějaká paní nám ve
vlaku dala svoje vlastní jablka.
Komentáře
Okomentovat