KOLEMREPUBLIKY XXVIII. – Šluknov aneb „prožraný hory“

Hraniční úsek skutečný: 61 km

Celá naše trasa po hranicích: 57 km

Termín: 6. 7. – 9. 7. 2021

 

1. den: autem Turnov – Seifhennersdorf (Hrádek u Varnsdorfu) – Rumburk (nocleh rozhledna Dymník); trasa pěšky: 3 km

2. den:  autem rozhledna Dymník – nemocnice Rumburk – Loreta Rumburk + muzeum, dál pěšky Křížová hora (ovčí sýr) – Vyhlídka – Filipov (kostelní zázrak + 50 % ušlých km kolem republiky!!!) – Jiříkov (zmrzlina na náměstí) – na sever směr Německo (Haine) – posezení na kopečku Am Hampach – Blockhaus (trink wasser) – cyklostezka na Černý rybník, nocleh,  trasa pěšky: 17 km – vše po hranici

3. den: Černý rybník (výuka němčiny) – Fukovská brána – Fukovský výběžek na sever – vodárna, setkání na hřbitově – směr Německo (Taubenheim/Spree = vesnice slunečních hodin) – pojízdná prodejna – babky + koblihy – svačina v pangejtu u Sprévy – oběd za barákem pod viaduktem –  Sohland an der Spree  – rozhledna s hospodou (zavřenou) Princ Friedrich August Turm (za náma hořelo) – Dreiherrenstein – po hranicích na západ (dřevěné hutte) – borůvky – předpověď bouřek – návrat na Honzahutte – oheň a polívka, nocleh,  trasa pěšky: 20 km – vše po hranici

4. den: Honzahutte – NORDKAP (nejsevernější bod ČR) – přechod do ČR – Skřivánčí vrch – Lobendavský vrch – Lobendava – Dolní Poustevna, trasa pěšky: 17 km – vše po hranici

Účastníci: Hanka, Broňa, Kája, Eliška, Matouš, Kubík, Čárlí

Dopravní prostředek: k hranicím a od nich autem, busem, po hranicích pěšky

 

Osmadvacítka odstartovala na počátku letních prázdnin 2021 – byla pokračováním tradiční „vody“, tentokrát se základním kempem u Sedmerů ve Stráži u České Lípy.  Sjížděli jsme Ploučnici a další toky. Už ve vlnách jsme se hranice dotkli na trase Děčín – Dolní Žleb – Hřensko, kde jsme se z kamenitého koryta polovyschlé říčky Ploučnice octli v majestátném toku Labe. Tam bylo naopak vody mnoho a tekla docela rychle, což se poznalo poblíž bójek v řečišti, ale zase jsme nemuseli mít strach z neustálého drhnutí lodí o dno. Žádný parník nás, naštěstí, na naší čtyřkilometrové hraniční plavbě nepotopil.

Ze Stráže jsme ráno auty vyjeli k řece Jizeře a sjeli si ji z Malé Skály do Turnova. Po závěrečném koupání nad jezem a zmrzlinovém poháru na stinném dvorku jsme autem vyrazili na sever: Liberec –Žitava– Seifhennersdorf – ten jsme si prošli na dohled Hrádku nad Varnsdorfem, kde jsme minule (před 6 lety) skončili naši etapu (KR 4). V Rumburku jsme auto odstavili pod rozhlednou Dymník. Sbalili jsme si spací věci, jídlo (co zbylo a co kdo nám dal) a vyrazili zamračeným podvečerem pod rozhlednu. Společně s komáry jsme chvíli hledali, kde v porostu složíme hlavu. Azyl jsme nalezli přímo u odpočivadla s lavičkami, plachtu nad spacáky jsme upevnili k velké a stabilní informační tabuli. Pak jsme nanosili dřevo a rozdělali oheň. Kamarády komáry to sice neodradilo, ale aspoň bylo něco teplého do zobáčku. Z posledních sil umýt zuby a rychle usnout, abychom zaspali první kapky deště. V noci pršelo docela dost, ale plachta vydržela a my spali v relativním suchu. Ráno jsme rychle sbalili a spěchali do rumburské nemocnice otestovat Matesa a Eli antigenem kvůli následujícímu pobytu na skautském táboře. Potkali jsme tam velmi dobře naladěné zdravotní sestřičky v režimu drive-in, které testování bravurně zvládly přes okénko. Nad všudypřítomným puchem, špinavými a nečesanými dětmi se viditelně nijak nepozastavily. Inu – jiný kraj, jiný mrav.

Po testování jsme sjeli do centra Rumburka, odstavili auto na parkoviště k Loretě a v dešti vyhledali první možnou pekárnu s kakaem a kávou. K ní jsme si rozmarně koupili čerstvé pečivo ve větším než malém množství. Od toho okamžiku (aniž bychom tušili, že obžerství bude kvůli deštivému počasí pokračovat) jsme tuto etapu začali rozverně nazývat „prožraný hory“. Vytrvalý déšť jsme přečkali v rumburském muzeu, kde jsme shlédli expozice betlémářství, Rumburská vzpoura, místní muzikant Stradal a malíř Frind, Cestou času (hodiny přerozličné), České Nizozemí, Historická kola a  modely hrázděných chaloupek vč. velmi emotivního výkladu odborného zaměstnance této instituce. Následně jsme pokračovali pěšky natěžko směr Křížová hora, kde jsme si koupili od popa čerstvý ovčí sýr. Naším dalším cílem byla Vyhlídka a Filipov (část obce Jiříkov). Tam jsme hodili pohledy a prohlédli si kostel (baziliku minor) i s výkladem mladého průvodce. Zaujal nás především Magdalenin prst. V Jiříkově jsme se posilnili zmrzlinou a pak už tradá na sever směr Německo, Haine. Po cestě jsme si odpočinuli na kopečku Am Hampach – Blockhaus a cyklostezkou zamířili směr Černý rybník.

U rybníka jsme si oddychli, už jsme toho chození měli plné zuby. Nejdřív jsme chtěli spát přímo na drátěném chodníčku nad rybníkem, pak ale vyhrála nedaleká lesní odbočka s ohništěm. Nacucaný mech přímo sváděl k měkkému noclehu (i když čistě akademicky bychom v lese spát neměli). Kousek za ohništěm jsme si po dlouhém vyměřování natáhli plachty nad mechový dolík, odházeli šišky a ostré kamení, vystlali prostor karimatkami a úlevně usnuli.

Ráno začali po cyklostezce kolem rybníka jezdit cyklisti. V rychlosti jsme uvařili kaši a čaj. Sotva jsme stihli uhasit oheň a srolovat spacáky, když kolem projela na kole starší paní s nedůvěřivým pohledem. Za chvíli se k nám z opačné strany blížil na kole šedivý pán, který vypadal jako strážce zákona. Uměl česky. Mysleli jsme, že nás jde pokutovat. Ale omyl. Za chvíli slovo dalo slovo a z něj vypadlo, že se u ohniště pravidelně schází s postarší Němkou nad výukou němčiny. To jsme teda zírali! A za chvíli jsme se stali součástí děje. Německá paní přijela, sedla si, nejdřív vytáhla pivo a pán nějaké sazenice. Při jejich výměně to vypadalo, že dva gangsteři spiklenecky pašují veledůležitý kontraband. Pak oba vyndali svůj psaný domácí úkol, slovník do ruky a už to šprechalo. Do debaty se na chvíli zapojila i Eliška. Po dvaceti minutách oba žáci výuku rozpustili. Schází se tak prý každý den, už několik let. Takto vypadá edukace v praxi… Pán nám ještě poradil, kde nabrat vodu a my mohli zamířit na sever k opuštěnému Fukovskému výběžku se zaniklou vsí Fukov.

Vzali jsme to přes vodárnu, do jejíž útrob jsme si po vachrlatém žebříku vlezli i s baterkami. Statečné děti v prázdném vodním rezervoáru pobyly i o samotě. Na nedalekém hřbitově s křížovou cestou jsme potkali německou rodinu, která se přijela podívat na hrob svých příbuzných. Starý pán nám ukazoval fotky a pravděpodobně poutavě a emotivně povídal i o osudech svých předků. Díky jazykové bariéře jsme toho ale moc nezachytili. Aspoň společná fotka bude Němcům připomínat naše setkání. Kovid nekovid, člověk je tvor společenský…

V místě původního Fukova, který byl osídlen převážně německým obyvatelstvem, stávalo ve 20. století 135 domů. Zatímco v r. 1921 v nich žilo 739 obyvatel, v roce 1950 jich bylo už jen 87. Obec byla v roce 1960 zcela zbořena a zanikla. Území bývalé obce je ze severu, z východu a ze západu obklopeno německou spolkovou zemí Sasko a s českým vnitrozemím je propojeno pouze na jihu asi 3 kilometry dlouhým a 600 metrů širokým pruhem území. Byla nejsevernější obcí Československé republiky, co se týče středu obce (viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Fukov, cit. 20. 8. 2021). Z dřívějšího města zbyly v krajině pouze základy několika budov, trosky hřbitova, dřevěný kříž postavený na místě kostela sv. Václava, železniční nadjezd a údajně funkční vodovod. Každopádně – i když jsme se o zařazení Fukova do naší trasy ráno poněkud přeli (a našlapali k němu a od něj o něco málo km navíc), jeho genius loci nám to mnohonásobně vynahradil. 

Naše další kroky vedly směr Německo (Taubenheim). Na návsi jsme zahlédli pojízdnou prodejnu a zacítili povědomou vůni čerstvého pečiva. Bohužel – nákup voňavých koláčků byl možný pouze mincemi, nikoliv kartou. S tím jsme nepočítali a už si pomalu nechávali zajít chuť…. A najednou se dvě německé babičky stojící u prodejny rozhodly, že učiní dobrý skutek. Obě se postupně vystřídaly u pultíku a podávaly nám koupené koblihy a preclíky. Chvíli jsme se ošívali, ale slušnost ustoupila hladu a chuti. Voňavé pytlíky byly naše, babičkám jsme poděkovali a v nedalekém pangejtu u silnice na březích Sprévy  jsme si udělali opulentní svačinu v trávě. … prostě „prožraný hory“…

Pokračovali jsme „vesnicí slunečních hodin“ (tedy SONNENUHRENDORF), které zdobily fasády několika domů, cestou nad  Sohlandem an der Spree  na rozhlednu Prinz Friedrich August Turm (a za námi hořelo). Na hranicích v hustém porostu u Třípanského kamene ještě hustěji pršelo a blížil se soumrak, když jsme míjeli dřevěné hutte, které lemovaly lesní pěšinu. Potkávali jsme více či méně vyčerpané (spíš více J) účastníky nějaké ultra cyklistické soutěže (snad 1000 km přes ČR). Po válečné poradě jsme se rozhodli přenocovat v Honzahutte. Na noc i následující ráno byly předpovídány silné deště, které bychom dále na trase bez přístřeší nemuseli přežít v suchu. Tento tah se vyplatil. Sice jsme neušli původně plánovanou denní trasu, ale zajistili si noc se střechou nad hlavou. Večer jsme si ještě natrhali borůvky do ranní kaše, večeře připravená na ohýnku v dešti pod smrkem a hurá mačkaná ve spacácích – aby nikdo z hutte nečouhal a nechytal na kebuli obrovské dešťové kapky.

V pátek jsme si budík v Honzahutte nastavili na 5:00 ráno. Za všeobecného hemžení jsme nakonec zvedli kotvy až o dvě hodiny později. Procházeli jsme lesními pěšinami, míjeli borůvčí, louky potoky a dřevorubce… až jsme došli na NORDKAP – nejsevernější bod České republiky. Tam jsme přeluštili nápis na kameni, snědli na oslavu piškoty a mentosky od babičky Jiřinky. Dál jsme pokračovali po hranicích asi 4 km až na Skřivánčí vrch. Tam jsme se od hranic v příšerně rozbahněném terénu odklonili. Oběd jsme absolvovali a sušili se v slunci na posedu na Lobendavském vrchu. Pak jsme došli do Lobendavy, kde jsme navštívili POTRAVYNI TRAN. Do Dolní Poustevny jsme dobíhali na bus, který odjížděl směr Rumburk. Z něj pak autem domů na Moravu. Ze zdravotních důvodů prošel Matouš část trasy naostro – se zapudrovaným zadkem. Důvod nevím – měl snad vlka? J.  

PS: Čárlí ve svých 12+ letech s námi vše prošla s nekonečnou trpělivostí, ale pak s Kájou 3 dny nemluvila!