KOLEMREPUBLIKY XXVII. – Opavsko po vlnách

Hraniční úsek: našich říčních 28 km; hraničních skutečných 34 km

Celá trasa: po vodě 32 km

Celkem za etapu po vodě k hranicím a od nich 4 km a po hranicích korytem řeky Opavy 28 km

Termín: 7. 5. – 9. 5. 2021

 

1. den: Olomouc/Studená Loučka/Rapotín/Praha – Krnov (autem + admirál z Prahy vlakem a po řekách); Trasa: 0 km (přejezd na výchozí bod vodácké trasy); nocleh – Brantice

2. den:  Krnov (ř. km 71,7) – Boboluszki (ř. km 53,3),  Trasa lodí: 18,5 km – z toho po hranici: 15km

3. den: Boboluszki – Opava Palhanec (ř. km 40,6),  Trasa lodí: 13 km – z toho po hranici: 13km

Účastníci: Hanka, Broňa, Kája, Adam, Admirál Pavel, Martin, Johanka, Eliška, Matouš, Kubík, Filip, Kuba a Charlie

Dopravní prostředek: k hranicím a od nich autem a lodí, po hranicích lodí

 

Vodní etapa korytem řeky Opavy byla na pořadu dne už před rokem, ale naše plány přepsal koronavirus a omezení s ním spojená. Se svrběním rukou už jsme netrpělivě čekali, až se oteplí, roztaje led na hladině, oschnou meze a my budeme moci vytáhnout pálavy a laminátku na vlny. Díky sněhu na horách bylo vody dostatek, takže nehrozily galeje v podobě neustálého vysedání a tažení lodí polovyschlým říčním korytem.

Sraz jsme měli u Krnova v pátek večer. Tentokrát jsme jeli třemi vozy – z Rapotína, Studené Loučky a Olomouce. Pavel do přepravy z Prahy zahrnul ještě vlak a loď. Chvíli jsme se hledali a nakonec bezpečně společně složili hlavy na dolním konci vsi Brantice přímo na břehu říčky Opavy. Filip se opět vytáhl se svým kuchařským uměním (s takovou mu to zůstane i pro další etapy J). Do tmavé noci tak nejen svítil oheň, ale též voněly noky se smetanovou omáčkou a kuřecím masem. Marnotratně do nich zahučel i velký kus tvrdého sýra. Večer bylo sice zima, ale teplý a hutný pokrm nás zahřál alespoň do doby, než jsme noční syrovinu pocítili ve studeném spacáku. Bylo okolo 0 stupňů Celsia, ve spacáku jsme byli navlečení jako kuličky. Někteří junioři raději spali v autě (i za cenu téměř jogínského stočení kolem řadící páky a s rizikem vystřelení airbagu neopatrným pohybem paty).

Ráno Admirál Pavel vyhodnotil, že vody je docela dost a teče velmi bystře. S ohledem na počet dětí a teplotu vody i vzduchu jsme radši popojeli ještě trochu níže po trase do města Krnova, kde došlo k nalodění. Eliška zaznamenala podrobnosti: „Admirál Pavel se předvedl se svým ultra fénem, který nafukoval lodě. Rozdělali jsme také kulaté sušenky, které nás už doprovází od začátku našeho obcházení. Každý se nasytil a mohlo se vyrazit“. Koneční vytáhli svou novou červenou loď – krasavici, Johanka se uvelebila na pozici háčka u Kuby Černohouse. Filip uvolnil místo v rodinné juniorské posádce a přisedl k Pavlovi. Další dvojice jely dle osvědčeného zasedacího pořádku.

První do vody při nešikovném nastupování částečně zahučel Matouš, pár hodin po něm se za jízdy vyklopila též děvčata Ošancova. Při skrumáži zapříčiněné rychlým proudem a nakupenými plavidly, jejichž posádky promýšlely trasu pomaleji, než tekla voda, se loď HB dostala zádí pod spadlý kmen. Broňu to sejmulo do vody hned, zatímco Hanka se pověsila na větev jako opice a nechala si loď ujet pod nohama. Nevím, jak to dokázala, ale stihla při tom všem zároveň (zřejmě poměrně racionálně) konverzovat s velkým Kubou. Ptala se ho, co má dělat, že tam nechce spadnout. Kuba je fakt frajer. Odpověděl, ať klidně do vody spadne, že jí stejně nic jiného nezbyde. Tak teda žuchla. Na rozdíl od Broni, která už probublávala pod vodou, si Hanka po celou dobu akce udržela alespoň suchý vlasový porost. Loď i bagáž děvčatům zmizela v proudu. Obě vodnice plavaly, seč jim síly stačily, až se postupně zastavily na břehu, vylezly a halily promrzající těla do suchých oděvů. Tedy aspoň do chvíle, než si raději zase navlíkly mokrá trika (protože kdyby si vodní hrátky zopakovaly ještě jednou, na noc už by nezbyla suchá ani nit).

S obavami z další jízdy bylo nutno se vypořádat operativně. Další zátočiny, stromy a větve čekaly na trase. Naštěstí se už nic zásadního v korytě nestalo. Adrenalin klesl až ve chvíli, kdy jsme definitivně zakotvili na noc na hranici u mostku ze Skorochovic do polské vsi Boboluszki. Sice jsme spali na české straně, ale děti si přes most chodily hrát do Polska. Našli jsme si hezké místo u vody s dostatečnou plochou na stany i ohniště. Na místě už nás očekával Adam. Počasí se postupně lepšilo, Johanka večer u ohně vytáhla kytaru, pilo se víno, opékalo a vládla dobrá nálada. Bylo třeba nasát před studenou nocí dostatek pozitivní energie.

Následující den jsme pokřtili dvě lodě (rapotínská dostala jméno PAMPELIŠKA a loučkovská ČERVENÁ PERLA Jirkova. Po sbalení a nezbytném pendlu jsme se znovu zanořili do vln a stále se rozšiřujícím a postupně se zklidňujícím proudem jsme se blížili po hranicích k Opavě městu. Koukali jsme do zeleně, přetáhli několik menších jezů (někteří je sjeli v signlu) a posvačili v pěkném lesním baru (někde u odlomu hranice – cca ř. km 51). Víkendový výlet měl zase své pevné kontury. Koronaviru navzdory. Pak už přišla na řadu civilizace: nejdříve libě vonící opavská oplatkárna Opavia, pak nelibě vonící cukrovar. Na konci plavby, při pendlu pro odstavená auta, Martin zjistil, že mu na autě chybí SPZ. Černohousovi si tak etapu nedobrovolně okořenili i návštěvou opavské policejní stanice. Ještě před tím jsme však stačili v lávce na dojezdu (ř. km 40,6, Opava Palhanec) ukrýt zprávu (12. roura od 2. sloupku zábradlí směrem proti vodě).

Tato etapa ze všech dosavadních vodních nejvíce prověřila naše vodácké dovednosti. Ve vlnách se zmáchala postupně i Kája s Martinem (nabrali do laminátky při přejíždění peřejí ř. km 51,56 – protržený jez Červeného mlýna), stejný zážitek měli i Pavel s Fildou + Kubíkem (podrobnosti frajersky neprozradili). Bez zářezu tedy skončila jen posádka Kuba s Johi (vyhráli tak nad Jirkou Č. pizzu) a Eliška s Matesem (když nepočítáme Matoušovo namočení při vstupu do koryta v sobotu ráno). Obtížnost vody byla ww1, ale děs v očích jsme občas měli tak na stupni 5. Hlavně jsme se naučili, že rozhodovat se o trase je nutno rychle, pokud možno rychleji než teče dravý proud a že na přílišné akademické žvanění není čas.

Po etapě jsme odepsali Hančin mobil i foťák, které plavaly tak usilovně, že se pokazily.  Doklady se úspěšně usušily na kapotě vozu. Asi dosud smrdí rybinou, ale stále plní svou identifikační funkci. Skývu suchého komisárku s něčím navrch hladové posádce poskytli spoluvodáci. Po oba večery jsme sledovali jev, který Kája nazvala „husy nad Opavou“. Šlo ale o tzv. Muskův vesmírný vláček skládající se s několika desítek satelitů Starlink, jejichž úkolem je zajistit dostupnost internetu po celém světě. I když je vysvětlení prosté, v noci to při zpozorování v první chvíli skutečně vypadalo jako husy s odrazkami na břiše. Jen bylo divné, že letí ve stejných rozestupech a v perfektní přímce. Každopádně jsme na to zírali s otevřenou pusou. Vot těchnika!

 

Na závěr by se slušelo prohlásit: Vivat Admirál!, protože bez jeho obětavého a odborného vedení by tato etapa vůbec neproběhla!