KOLEMREPUBLIKY XXV. – Český les sever

 

KOLEMREPUBLIKY XXV. – Český les sever 

Hraniční úsek: Rozvadov – Mýtina 68 km

 

Celá trasa: pěšky 74 km

Celkem za etapu pěšky k hranicím a od nich 6 km a po hranicích 68 km

 

1. den: H+B+3: Olomouc – Studená Loučka – Havlíčkův Brod – Přimda (autem); Trasa pěšky: 0 km (přejezd na výchozí bod pěší trasy)

K+F+T+A: vlakem Petrov – Praha hl. n., metro + bus – Velká Ohrada, autem – Bor – Přimda.;  Trasa pěšky: 4 km (Přimda ves – Šibeniční vrch – Přimda hrad) – mimo hranici

2. den: Přimda – Rozvadov (autem) – dále pěšky přes Nové Domky (kostel, hřbitov) – lesem až na hranici přestřižené železné opony – dolů do bývalé vesnice Hraničky – rozbité domy Čtyři Hamry – loukami a lesem nahoru na Jedlinu (ohrada s býky) – rozbitý kostel – zámek Zahájí (zřícenina) – celnice Waldheim – Německem po hranicích do Neudorfu, České Domky (kámen s patníkem, nabírání vody u babičky) – lesy směrem na Schellengberg (zřícenina hradu na skalkách) – odtud nahoru na rozhlednu Havran (894 m. n. m.) – na rozhledně nocleh. Trasa pěšky: 19 km – vše po hranici

3.   den: rozhledna Havran – Křížový kámen na hranici – studánka – pramen Lesní Nába (Waldnaab) – po hranici na cyklostezku – Pavlova huť – oběd na louce nad bobří hrází – loukami až na bývalý Pavlův Studenec – Hermannsreuth (nabíráme vodu) – po loukách dolů k pramenům Mže. Nocleh u cyklostezky – spaní na dvou místech. Trasa pěšky: 19,5 km – vše po hranici

4.   den: pramen Mže – po cyklostezkách lesem na rozcestí Čerňava – Tišina – dolů u mlýna Treppenstein (koupání) – německá ves Mähring (kostel, Eliška mluvila německy) – pak horkem cestou k uranovému dolu – Janovského pramen (lulínek) u bývalé vesnice Slatina (altánek s výhledem). Rozdělení expedice – kluci šli napřed vařit večeři na Plánský můstek – koupání – Dyleň (noc na louce v bouřce). Trasa pěšky: 19 km – vše po hranici

5.   den: lesem kolem skautů k památníku středu Evropy (snídaně v dešti) – dolů na Neualbenreuth – nahoru na nejmladší sopku v Čechách Železná hůrka – Mýtina – rozdělení: Filip a Hanka na vlak Lipová u Tachova, ostatní pěšky do Lipové u Tachova, odklon od trasy – Kozly (odtamtud s Martinem autem do autokempu Dřenice). Trasa pěšky: 10,5 km po hranici, 2 km od hranice, celkem 12,5 km

Termín: 28. 6. – 2. 7. 2020

Účastníci: Hanka, Broňa, Kája, Adam, Eliška, Matouš, Kubík, Filip a jeho kamarád Theo

Dopravní prostředek: k hranicím a od nich autem, vlakem, metrem, busem, pěšky, po hranicích pěšky

 

Vandr po Českém lese jsme začali plánovat už době koronavirové, která nás ponechala v dlouhé izolaci a díky níž jsme nezrealizovali původně zamýšlenou cyklo etapu na Opavsko. Protože na pěší část etapy navazovala tradiční prázdninová voda, táhli jsme s sebou nejen ruksaky, ale i část vybavení pro vodní hrátky. To ale naštěstí zůstalo v odstaveném autě.

Cestou k hranicím jsme se ve složení Koneční + Bobina výchovně stavili v Havlíčkově Brodu a navštívili muzeum i s bytem Karla Havlíčka Borovského, odkud byl odvezen do Brixenu. Zaujaly nás nejen vystavené vlasy génia a jeho rodiny, ale i přidružená imitace egyptské hrobky v podzemí muzea a menší národopisná expozice (kroje, věci denní potřeby). Úplně nejvíc jsme se ale vyřádili v moderní kašně v centru města. Po obědě mezi vodotrysky chladivé vody (bylo strašné horko) jsme měli „ještě pár občerstvovacích nebo čůracích přestávek, než jsme dorazili na Přimdu.“ (Eliška, deník). Tam jsme byli očekáváni kvartetem Kája, Adam, Filip a Theo a bouřkovým černým mrakem. Kája cestu popisuje takto: „S Fildou a Theem jsme se z Moravy dopravili vlakem s ječícími holčičkami do Prahy, pak metro a bus k Adamovi na Velkou Ohradu, kde jsme byli pohoštěni obědem. Autem jsme s Adamem uháněli po dálnici na Plzeň a se zastávkou v Boru (hrádek a rybník) dorazili do obce Přimda na sedýlku. Protože druhá část výpravy byla ještě na sta km daleko, vyšlápli jsme si to kolem tří smírčích křížů na vrch se zachovalou šibenicí a ropovodem, pak zpět k autu a protože vedro nepolevovalo, sjeli jsme dolů k Václavskému rybníku – ten patřil hraběti Kolowratovi, který si jej hlídal z ostrůvku, ale my se přesto na tajňačku vnořili pod břeh do superteplé vody. A hušky zpět do vsi, kde už jsme se brzy dočkali ostatních.“

Z parkoviště v Přimdě jsme už všichni dohromady vylezli na zříceninu nejstaršího známého kamenného hradu na území ČR z 12. století. V zapadajícím slunci jsme postavili stany, rozdělali oheň a další čas strávili očistou ve velmi špinavé a nevábně vonící tůňce (Hanka), prozkoumáváním prostoru mezi rozvalinami (junioři) a zevlováním po okolí (kdekdo). Z informačních tabulí jsme mimo jiné vyčetli, že Přimda patřila českým panovníkům a plnila funkci důležité pohraniční pevnosti. Kromě toho sloužila jako královské vězení, v němž byl nucen pobývat mimo jiné i pozdější král Přemysl Otakar II. Díky Kájině četbě se nám dobře usínalo, díky stanům jsme v noci nezmokli a hned ráno, po prokousání  se hustou mlhou a chladným ránem, šupity papa autem do Rozvadova.

Tam jsme se na chvíli rozdělili. Hanka s Adamem odvezli auta do Tachova, zbytek expedice na ně čekal na místě, kde si postupně začali otvírat své prodejní stánky Vietnamci. Stali jsme se tak nechtíc (reklamním) předmětem imaginární vitríny. Vědomi si svých omezených estetických limitů jsme se pro jistotu odebrali do nedaleké autobusové zastávky.  „Tam nám teta Kája četla „pohádku“ (dávám do uvozovek, protože to tak úplně pohádka nebyla) o hradu Přimda.“ (Eliška, deník). Společně jsme pak opustili civilizaci.

Rozvadov mi zůstal v paměti jako deštivé místo s tržnicí, prodejem trpaslíků a beztvarou šedí, která vítá turisty přijíždějící z Německa. Nic moc. Ale hned pár kroků za ním jsme zapadli do smíšeného lesa. Postupně jsme míjeli starý ale udržovaný německý hřbitov a torzo kostela v Nových Domcích (ruiny kostela Navštívení Panny Marie bez střechy). Eliška píše: „Našli jsme tam píchavku o velikosti dětské hlavičky, tak ji Adam hned vzal k sobě. Taky jsme si vyčistili zuby, jemně se občerstvili a pokračovali jsme…“ hezkou a opuštěnou krajinou k místu, kde byl 23. 12. 1989 ministry zahraničí Československa a Německa přestřižen ostnatý drát železné opony. Dále jsme pokračovali do bývalé vesnice Hraničky, k rozvalinám domů u Čtyř Hamrů, loukami a lesem nahoru na Jedlinu, u které se v ohradě producírovali statní býci i výstavní jalovice. 

Zámek v Zahájí nás překvapil svým přístupným podzemním prostorem s klenutými stropy. Asi zámecká spižírna, bohužel bez zásob či vína. Pěšky jsme přešli do Německa – Bavorska. Ve vísce Neudorf, jíž zbyla jen její německá půlka, jsme nabírali vodu (Eli: „…a já s Matym a stejdou Adamem jsme šli doplnit u Němců vodu. Mluvila s námi taková stará milá paní. Já jsem jí překvapivě rozuměla, ale nemám dostatečně velkou slovní zásobu v němčině, abych jí odpověděla. Takže odpovídal Adam. Ten měl zase problém s porozuměním.“). Po vyšplhání na Čertovy kameny korunované bílými patníky a putování lesem jsme dorazili na zříceninu hradu Schellengberg a nahoru na rozhlednu Havran, která se nacházela minimálně pár set metrů výše a dále za koncem našich sil. (Eli: „Nakonec jsme na rozhlednu Havran došli a hned jsme na rozhlednu samou radostí vylezli.“). Byly na ní panely s informacemi o způsobech přejezdu/přeletu/přechodu železné opony, pod ní ohniště a hlavně krytý turistický přístřešek s čelní částečně prosklenou stěnou, mobilními dřevěnými lavicemi a stoly. Část expedice tedy spala u paty rozhledny ve stanu, část v přístřešku.

„Ráno jsme vstali a Broňa měla půlku obličeje dost pokousanou.“ (Eliška, deník). Z rozhledny jsme vyrazili na hranici, kolem studánky (pramen řeky Lesní Nába) až na cyklostezku směrem Pavlova huť. Poobědvali jsme na louce poblíž potoka s bobří hrází. Byl tam pěkný výhled a mravenci. Statečnější se v potoce vymáchali a při očistě obdivovali zajímavé bobří stavby. Bobry jsme bohužel nezahlédli. Dál jsme loukami pokračovali přes bývalý Pavlův Studenec (a křížení se ZLATOU STEZKOU) až do Hermannsreuthu, ve kterém jsme nabrali vodu. Po loukách jsme dále mířili k pramenům řeky Mže. Kde je voda, bývají i komáři. Ve snaze najít správné místo, na kterém bychom smíchali příslušný genius loci, minimum komárů, vhodnou polohu pro start dalšího dne putování, možnost rozdělání ohně a rovný prostor pro stany jsme se potáceli lesem, přes potok a zase mezi stromy, až bylo konečně vyřčeno úlevné „tady“. Ono „tady“ se pak vlivem vysoké koncentrace výskytu komárů a odlišné ochrany spáčů ve stanu a pod širákem rozvětvilo na místa dvě, na jejichž spojnici jsme založili ohniště. Přímo vedle jedné signálky. Eliška: „Nanosili jsme dřevo na oheň. K večeři byla rýže s houbami (a mimo jiné i nalezená píchavka) a maso. Bylo to výborné.“

Ráno jsme se probudili s četnými štípanci, ale bez Adama, který to v ranní rose i se sbaleným stanem otočil k domovu. Pokračovali jsme po cyklostezkách přes lesy až dolů k mlýnu Treppenstein na německé straně. Tam si Hanka se svými chlapci nejen zaplavala (tj. zapíchla se do hlubokého bahna), ale zažila i pečlivou očistu svých zadních partií zodpovědnou Kájou (za notného povzbuzování mladších účastníků výpravy). O tuto zřejmě nebývale humornou část KR jsme s Eliškou přišly – když se „to“ dělo, šly jsme zrovna do nedaleké popelnice vyhodit odpadky L. Ještě že nám o tom všichni překotně povídali. V další německé vsi Mähring jsme navštívili otevřený a chladivý kostel, kde Filip na kůru hledal zdroj energie pro nabíječku a Eliška opět šprechala německy. Následovala cesta po vyhřáté silnici až za ves, kde jsme poněkud vyvedli z míry německou paní se psem. V uranovém dole jsme se vyfotili a sebrali několik hřibů, pak kolem Janovského pramene (s nástavcem ve tvaru lulínka, což kupodivu zaujalo více chlapce než děvčata) až k bývalé vesnici Slatina. V tamním altánku s výhledem jsme se s cílem uštvat trochu juniory a ušetřit čas na vlastní regeneraci rozdělili. Chlapci byli vysláni dopředu, aby rozdělali oheň a uvařili těstoviny k večeři. Ženy se ploužily za nimi sbírajíce lesní plody. Večeře se povedla a na Plánském můstku jsme se téměř všichni stihli najíst i vykoupat v čisté tekoucí vodě. A pak jsme se vydali po signálce do kopce směr hora Dyleň s úmyslem tam přespat. Podle předpovědi zprostředkované Adamem v noci pršet nemělo, až následující den dopoledne.

Na Dyleni byla věž, která v minulosti sloužila vojenským účelům jako radarová stanice (pozorovací a odposlouchávací, neb stojí u hranic s Bavorskem), vysílač, psinec a koně. Taky turistický přístřešek, ve kterém se sice dalo spát, ale psi by se asi uštěkali… Pod horou se usadili poněkud nemluvní skauti ze Zlína, kteří nevypadali, že stojí o družbu. Ustlali jsme si tedy na svažité louce těsně pod vrcholem – jen karimatky a spacáky. Stan si odnesl Adam, vědouce jistojistě, že nezaprší. No…!?

Tak nejdřív jsme se dlouho skládali do nocležnické formace. Potom tekla Matesovi krev z nosu – asi dost razantně. Mezi tím na nás útočili komáři. A pak – pak začalo lít. Hanka s Kájou přes spáče natáhly dvě nepromokavé plachty, ale nutnost uchycení o boty v rozích jsme pochopili až později, proto se plachty ze spáčů různě sesouvaly, plnily se dešťovými jezírky a voda z nich máčela naše spacáky. Mohli jsme nadávat, mohli se vztekat, ale to bylo asi tak všechno, co se s tím dalo dělat. Leželi jsme v nacucaných spacácích, při každém pohybu to kolem nás bublalo. A noc byla stále mladá. Jediná možnost, jak přežít, byla zavřít oči a pokusit se zahřát a usnout. Aspoň ti komáři v dešti na chvíli zmizeli.

Ráno jsme se ze spacáků soukali notně nevyspalí, zapaření a pomuchlaní. Po převlečení do suchého (zachráněno pod pláštěnkou) jsme vyrazili na jeden z definovaných středů Evropy. Na pomníku jsme posnídali ovesnou kaši, kafe a teplý čaj. V dešti jsme se opět setkali s nemluvnými skauty, kterým Hanka kladla záludné otázky. Asi jsme působili dost šíleně… No a pak už úprk z kopce do Neualbenreuthu, dále nahoru na nejmladší českou sopku Železná hůrka, svačina na zemi, rozdělení expedice u vísky Mýtina na část HankaFíla – vlakem pro auto – a zbytek skupiny pěšky směr Lipová s nezamýšlenou změnou směru do vsi Kozly. Tam azyl poskytnutý místním správcem hospody a Martinův rolls-royce, jehož řvoucí motor nám pěl přenádhernou uvítací rapsodii. Zavezl nás až do autokempu Dřenice. Tam jsme se opět setkali s Hankou a Filipem a postupně též s Adamem a dalšími vodáky.