Hraniční úsek: 12 km
1. den: Kladské sedlo - sedlo pod Polskou horou 7 km
2. den: Dvorský kopec nad
Lichkovem – konec Boboszowa na úrovni nádraží Prostřední Lipky 5 km
Celá trasa: 23,5 km
1. den:
auty na Kladské sedlo, odtud pěšky: Chlupenkovec – Polská hora – sedlo za
Polskou horou – spodem na sedlo před
Polskou horou – Kunčický hřbet – rozcestí směr Orlík (1068 m. n. m.) – lesní
rybníček – Rezerwat Nowa Morawa – dolů po Morawce – Kladské sedlo (auty do Starého
města a Stříbrnic) pěšky 13 km
2. den:
(autem ze Stříbrnic do) Boboszow u kostela pak pěšky: přes potok Bobosz na
západ k hranici – Dvorský kopec – zpět na východ po hranici – lůmek –
železniční hraniční přechod
Lichkov/Miedzylesie – Mladkovské sedlo (silniční hraniční přechod Dolní Lipka/Boboszow) – poslední usedlost
Boboszowa na úrovni nádraží Prostřední Lipka pěšky 10,5 km
Termín: 19. – 20. 10. 2019
Účastníci: Hanka, Broňa, Kája, Dan, Eliška,
Matouš, Kuba, Filip a jeho kamarád Theo
Dopravní prostředek:
k hranicím a od nich autem a pěšky, po hranicích pěšky
Tato etapa by se dala nazvat též „hraniční drbky“, neb jsme
docházeli kousky hranice, které nám zbyly mezi etapami absolvovanými například
už v roce 2016. Etapě by též slušel název „etapa filmfestová“, protože
jsme ji spojili s návštěvou filmového festivalu ve Starém Městě. Ať už je
název toho škobrtání jakýkoliv, pojďme sledovat jeho průběh hezky popořádku.
Nejdříve jsme pod vlivem okolností odložili odjezd
z pátku na sobotu a pak se v sobotu dopravovali z Hané auty na
sever. Kája s Filipem a jeho kamarádem Theodorem ráno v Rapotíně vyčkali
Bronina taxíku a nacpali se dovnitř k Danovi. Při přejezdu Rejchartického
sedla jsme zahlédli slunce, což nás
v husté mlze naplnilo optimismem, ale byl to ten den jediný sluneční
paprsek, který jsme viděli. Ve Starém Městě pod Sněžníkem jsme nechali auto na
náměstí a vyrazili na 3. ročník filmového festivalu. Koupili jsme si celodenní
vstupenku a usedli v teple kina, zažili zahájení festivalu (téma 30 let
svobody) a část filmu Skřivánci na niti, jehož sledování přerušila Hanka
zprávou o tom, že už se blíží.
Oběma auty jsme dojeli na Kladské sedlo předjíždějíce přitom nebezpečně rozkolísané běžce na
kolečkových lyžích. Tam jsme pojedli pár buchet (Hanka nechala svoji na střeše
auta, ale vydržela tam do odpoledne – ta buchtaJ)
a vyrazili vlhkými zelenými lesy po hranici na východ (na západ odtud jsme šli
před 2,5 lety z jara na Sněžník). Děti obzvlášť přitahovaly bahnité
kaluže. Hned v prvním krpálu přišla krize – bratrská rozepře mezi Matoušem
a Kubou, kterýžto rozdurděn pak prchnul do lesů (a to jsme si mysleli, že když
nemáme Bolku, tak se nám tato peripetie vyhne). Ale Kuba se vrátil a mohlo se
jít. Skupinka na špici Dan + Filip + Theo mířila čile dál a my za nimi. Míjíme
patníky v borůvčí, občas i přemrzlá kyselá borůvka se najde. Vystupujeme
na vrch Chlupenkovec (980 m. n. m.), cáry mlhy mezi stromy, kapky na
jehličí, občas vesele zazpívá barevný zlato-měděný bouček. Jdeme po hranici po
polské zelené značce na Kunčický hřbet (překonána hranice 1000 metrů nad mořem
– 1053 m. n. m.). Pak dolů do sedla a šplháme na Polskou horu neboli Rudawiec (1106 m. n. m. – jeden z vrcholů polské
„koruny hor“). Tam
obědváme na pasece na pařezech mezi borůvčím nedaleko od skupinky Poláků,
případné výhledy z planiny na severu hory jsou zahaleny v mracích.
Ocitáme se tak na nejvyšším bodě tzv. Bialskych Gor, které znají jen Poláci a
rozprostírají se mezi Sněžníkem a Rychlebkami. My dnes jdeme po jejich jižní
hranici, kterou netvoří žádný tok, jak tomu většinou bývá, ale státní hranice
na horském hřebeni. Razíme razítko do deníčku a sbíháme do sedla pod Polskou
horou – tady už jsme byli na běžkách z Paprsku na bájné první sněžné etapě
v zimě 2016.
Opouštíme hranici prudce dolů na Moravu (V Mokřinách) a od
potoka zas vzhůru na sedlo Kunčický hřbet, kudy už jsme dneska šli. Jdeme zpět
po hranici a na Kunčickém hřbetě
hledáme neznačenou cestu a pomocí kompasu míříme do neznámých polských lesů na
severu. Trefujeme lesní cestu s rákosinami a jdeme po ní dolů až k lesnímu rybníčku s temnou, ale
průzračnou vodou, někde za kmenem mohutného smrku určitě sedí K. J. Erben a
píše svoje balady… Posedíme na lavičce na hrázi a pak kamenitou širokou cestou
dolů přicházíme k rezervaci Nowa
Morawa a nad potokem Morawka nás cesta vede až
k silnici. Po ní se vesele brodíme chroustajícími závějemi javorového
listí, občas si je házíme ha hlavu, za krk, jak kdo chce… Junioři se bitvou
s měkkým, voňavým a barevným střelivem dobře baví a poskakují bezstarostně
vpřed. Poslední kousek vede zkratkou
nahoru lesem na Kladské sedlo ještě
stále obsazené sportovci na kolečkových lyžích. Auty sjíždíme do Starého Města, jdeme zase do kina, kde
kromě filmů vyslechneme i koncert Pavla Dobeše a později zakončení festivalu.
V kině je teplo a útulno, atmosféra odpovídá kulturnímu zážitku. Běží
mírně lechtivý film, sem tam ostřejší slovíčko a na plátně i nějaká ta
nahotinka. Kuba usne, Mates si hraje s papírem, Teo, Eliška, Filip a Dan
pozorně studují ty nahotiny. Kája přemýšlí, co všechno večer poví Martinovi a
jak zajistí ubytování na následující běžkařské etapě. Hanka srká kávu a rozdává
piškoty ve slevě po celé naší divácké řadě. A sáčky šustí a šustí a drobíme a
někteří se hádají o piškot nebo zapadlé kousky hledají pod sedadly. Nic nás
nevyvede z míry. Nenápadně krájíme krajíce chleba a v sále večeříme
mezi diváky. Kolem deváté večerní opouštíme sedačky a auty se přibližujeme do Stříbrnic na Kralickou chatu, kde máme zamluvený
nocleh. Chata patří Theovým rodičům, takže nakonec jde Filip spát k Theovi.
Jeden třílůžák obsadí zbylé děti (usnou takřka ihned bez slůvka rozloučení) a
druhý my tři grácie. Vaříme si ještě čaj v obecní varné konvici a
rozvěšujeme mokré svršky.
V neděli ráno se budíme v bytelné sudetské horské
chatě s pohledem na bublající potok v zeleném trávníku. Snídáme
z vlastních zásob dole v jídelně. Theova maminka za nocleh nic
nechce, tak necháváme aspoň stovku za postel a sedáme do aut, kterými se přiblížíme
na druhé úpatí Kralického Sněžníku – na Mladkovské sedlo do Boboszowa. Zde plánované kilometry po
hranici jsme původně chtěli jet na koních, ale všechny snahy (velké díky za
pomoc s překlady a polskou komunikací patří Pantátovi mlynáři – tedy p.
Ošancovi!!!) vyzněly naprázdno, takže půjdeme zase po svých.
Auta necháváme na parkovišťátku za kostelem Swietej Anny.
Cpeme se ven z vydýchaných škatulek na kolečkách, Konečníci mají hlad,
řidiči (H + B) toho mají dost (samé úzké a klikaté silnice a docela rušno). Dan
se má učit španělská slovíčka na písemku, Filip s kamarádem Theodorem
brouzdají chvíli ve virtuálním prostoru. Klid zachovává jen Kája, která
v té vřavě bere do rukou flétnu, rozkročí se blízko kostela a dívá se
zasněně do barevné podzimní krajiny. A pak začne hrát na flétnu písničky lidové
i ty z pohádek. Místo romantiky v té vřavě není slyšet vlastního
slova… ALE JSOU (SKORO) PRÁÁÁÁZDNINY!
Jdeme na sever po silnici a odbočujeme na západ po zpevněné
cestě, ale proti nám jede od usedlosti auto a řidič nás varuje (polski) „Uwaga!“,
že svah s krajnicí se s námi utrhne a tahle cesta že končí na
soukromých pozemcích se skotem. Kus se vracíme a zase na západ – kolem chalup,
přes ohradníky a pastviny. U potůčku
Boboše junioři Káje připomínají její slib, že se bude brodit. Kája neváhá,
vytahuje kalhoty ke kolenům a ráchá se poměrně nadšeně v písčitém korytě
mezi zelenými žblebely zatímco Matouš má nějaké řízení s velkou stranou.
Po pastvinách mizíme rychle z dohledu civilizace, nacházíme první
překrásné bedly, ukazuje se slunce, na vršcích okolních hor vlají mračna, ale
tady je pěkně. Přes viadukt a další závory do ohrady s přátelskými koni –
jdou s námi a my s nimi, hladíme si je a zacházíme s dalšími
bedlami do lesa. Vzhůru strání držíme JZZ směr a zvláštní polo-zarostlou
pasekou docházíme k hranici (dosti otrháni ostružinovými šlahouny). Nacházíme
opět hraniční patníky a za nimi moravské pole ve větrné stráni. Jdeme stále na
západ až na místo zpevněné cesty, kudy jsme kdysi (léto 2016) táhli z Orlických hor
s divadelním vozíkem. Jmenuje se to tu Dvorský kopec – poznáváme trávníček, místo bývalého oběda, i
hluboký hraniční příkop, přes který jsme těžce dostávali náš vozík. Vracíme se po hranici na západ – někteří
větrem po české straně, ostatní po pěšince mezi zlatými břízami stále dolů,
hledáme místo pro obědový ohýnek.
Kouzelný opuštěný lůmek na
české straně hranice ve stráni před kótou 573 m. n. m. nás chrání před vichrem,
ale sluneční paprsky k nám pronikají. Děvčata způsobně zakládají oheň,
vytahují lehce povadlé špekáčky a týden starý chleba. Mates s Kubou ječí, válí
se v listí a šplhají v džungli lomu po spadaných stromech jako
Tarzani. Eliška přemýšlí, jak místo špekáčků na opékání ukořistit tvrdý sýr.
Dan a Filip přikládají (bohužel mokré klacky a listí, takže spousta čmoudu a
málo ohýnku). Mezi tím vším leží Hanka a míchá si labužnicky kafe březovou
větví plnou zelených lístků. No prostě pohoda (teda až do chvíle, než se
Matesovi chce…). Poleháváme v trávě a pohoda je naprostá!!!!
Pak zase sbíháme slunnými stráněmi podél patníků. Po
schůdcích jak pro hobity zavátých listovím se dostáváme k železničnímu zářezu s tratí, co tudy
vede z Moravy do Polska. Nahoru šplháme skalní průrvou, předáváme si óbrtašku
s bedlami, pískovec se drtí bod botou, až nahoře zjišťujeme, že záludné místo
šlo samozřejmě obejít. Výhledem k jihu zjišťujeme, že mrak na Jeřábu a
Suchém vrchu už je jen vlajkový a už jsme na silničním hraničním přechodu – Broňa po lehkém přemlouvání
uschovává tašku narvanou houbami do kopřiv, přecházíme silnici a kolem informační
cedule (automobilní i modré s červenou orlicí) GRANICA PAŇSTWA jdeme dál
po mezích mezi pastvinami. Ve voňavém
vzduchu tančí babí léto mezi žlutými remízky, před námi nádherné rozhledy na
všechny kopce kolem Mladkovského sedla a podzimně strakatý masiv Sněžníku
s rozhlednou na Trojmorskem vierchu, co konečně vykoukla z mráčku. Pozadu
zůstává Kuba s Matoušem a válejí se v trávě…
A to už vidíme poslední
statek Bobošova, u kterého chceme opustit hranici, neb to je místo odpovídající nádraží v Prostřední
Lipce (cca po kolmici), kam jsme tenkrát doběhli při etapě přes Kralický
Sněžník. Odbočujeme od patníků k bílé usedlosti, kluci si zkracují cestu
polem, ale stále na ně čekáme, válí se ve stohu. Silničkou šlapeme kolem
dětského hřišťátka, u něhož se pase kráva, další záplava bedel
v mateřídouškové stráni, nastupujeme do aut, nezapomeneme zastavit na
hranici pro houbovou tašku, podzimní krajinou
projíždíme přes Hanušovice. V Rapotíně Kája s Filipem vyskakují
na křižovatce, mávají, dokud auta nezmizí z dohledu a jdou k horám, domů.
Hanáckou část výpravy čeká ještě originální přání strejdovi Rudovi
k narozeninám s prvky dobrodružství a v Loučce též narozeninové
přání a dort pro Dana.
Komentáře
Okomentovat