Hraniční úsek: pěšky viz podtržené části celé trasy 13 + 17 + 15 + 17 + 2 + 25,5 = 89,5 km, (kilometráž hranice 77 + 31 + 42 = 150 km);
mezipřesuny busem + vlakem viz
podtržené části celé trasy 18 + 72 + 40 +21
= 151 km, (kilometráž hranice 54 + 23 = 77
km); (celkem etapa
227 hraničních km)
Celá trasa:
1.
den: vlakem Olomouc – Karlovy Vary cca 390 km, pěšky do Tašovic 4 km
2. den:
busem Tašovice – Karlovy Vary nádraží cca 7
km, vlakem Karlovy Vary – Františkovy Lázně – Aš 80 km, busem Aš – Hranice – Trojmezí
18 km, pěšky Trojmezí – Trojstátí
– Hranice železniční stanice 13 km
3. den: pěšky
Aš – Mokřiny – Nebesa – Výhledy – Bärendorf – Hohendorf – Bad Brambach –
Plesná vlakové nádraží 17 km, vlakem
Plesná – K. Vary 72 km, na nocleh busem Tašovice 4 km
4. den: vlakem Karlovy Vary
– Potůčky 40 km, pěšky Potůčky
– důl Mauritius – Pod Špičákem (smrček nad Božím Darem) 15 km
5. den: pěšky smrček nad Božím Darem – Boží Dar – hraničník
– Klínovec – Loučná pod Klínovcem – České Hamry 17 km; busem České Hamry – Vejprty
– Křimov (Celná) 21 km, pěšky Celná
– Křimov železniční zastávka 2 km
6. den: pěšky Křimov – Hora Sv. Kateřiny 25,5 km
7. den: busem Hora Sv. Kateřiny – Teplice 38 km, vlakem Teplice – Olomouc cca 380 km
Termín: 28. 7. – 3. 8. 2019
Účastníci: Hanka, Broňa, Eliška, Matouš,
Kubík, Dan
Dopravní prostředek: k hranicím a
od nich vlakem, autobusem, po hranicích pěšky a vlakem
1. den: neděle 28. 7. Vlakem Olomouc – Mohelnice – Praha – Karlovy Vary. Dopoledne jsme věnovali balení
na cestu, z Mohelnice vlak na Prahu odjížděl ve 14:33 hod. K Bobině
ve vlaku přisedl Dan a kvartet Konečných – Hanka, Eliška, Mates a Kuba. Naše
šestice byla kompletní. Děcka měly koupené místenky, my s Hankou jsme
hledaly horko těžko prostor k sezení. Vlak byl nacvakaný, někteří seděli i
v uličce. V Praze jsme přestupovali do rychlíku Krušnohor jedoucího
až do Karlových Varů. V ČD centru jsme pumpli České dráhy o horkou
čokoládu a sušenky zdarma a hned zase dál do nového vlaku.
Krušnohor byl
poloprázdný. Luxus. Junioři strávili cestu v dětském kině. Nevím, co se
tam dělo, zveřejněna byla jen hojně po cestě používaná hláška – šupity papa! Ve
vlaku jsme dojedli buchty a toasty a mohli se tak zbavit velké jídelní tašky.
Do Karlových Varů jsme dorazili o
tři čtvrtě na devět večer. Měli jsme předem dohodnuté spaní ve skautské klubovně v Tašovicích. Ještě večer
jsme měli v plánu skáknout na lázeňskou kolonádu, což se povedlo. Ruské
nápisy, šperky a luxusní zboží, no prostě Karlovy Vary. Eliška si do deníčku
mimo jiné poznamenala: „K. V. jsou krásné
město. Jsou v něm i palmy!“. Jen ten Thermal svým exteriérem do
atmosféry příliš nezapadal. Našli jsme i starou balustrádovou kolonádu
s vodou smradlavkou (Hadí pramen).
Pak už hurá do
klubovny na spaní. Ale ouha – po cestě jsme zjistili, že klubovna je
z centra Varů vzdálená asi 4 km. A bylo 22 hodin večer. Ve zběsilém tempu
a s paní Míšou na telefonu jsme se nocí vydali do Tašovic i
s vědomím, že závod s časem prostě někdy nelze vyhrát. Při supění
kolem azylového domu jsme si chvíli pohrávali s myšlenkou, že bychom
požádali o nocleh tam. Cestou jsme též informačně vytěžili místní policii,
která zrovna pokutovala za rychlou jízdu. Zatímco jeden policajt pokutoval,
druhý nám hledal trasu. A vrcholem byl dotaz na cestu zdravotníků vozidla
záchranky, kteří zrovínka chystali k transportu staršího pána na vozíčku.
Z pána nic neteklo ani nečouhalo, byl pouze poněkud bledý. Ač jsme dotaz
směřovali na záchranáře, vzmužil se samotný pacient a navigoval nás na ulici
17. Listopadu. To už tekly nervy i ubytovatelce Míše a navrhla, že pro nás
dojede svým autem. Moc jsme jí to ani nerozmlouvali. Odvezla nás všechny –
musela ovšem jet 2x. Děti se hned v klubovně otřepaly a začaly se houpat na
lustrech a lítat po schodech. V patře pod námi byli ubytovaní němečtí skauti, toho
času naštěstí na obhlídce centra. Míša si s námi ještě chvíli povídala o
svých návštěvách Banátu a ukázala nám noční řeku za domem. A pak už se
z procházky vrátili Němci a dírou v podlaze nám šprechali do snů.
2. den: pondělí 29. 7. Tašovice – Karlovy Vary – Františkovy Lázně
– Aš – Hranice – Trojmezí – Trojmezí restaurace – Trojstátí – Hranice. Nocleh v Aši u skautů. Ráno
jsme z Tašovic jeli autobusem
na karlovarské nádraží. Vlak, který
jsme si vyhlídli v předstihu, měl asi 50 minut zpoždění. Strávili jsme je
na nádraží četbou. A pak už po kolejích do Františkových Lázní, na které jsme
měli asi hodinu. Tedy zrychleným krokem najít kolonádu, na ní postupně
zmrzlinu, nelahodný Františkův pramen, jeho sochu a letním dnem po milé a
útulné kolonádě přes parky zpět k vlakovému nádraží. Na něm se děti opět
vrhly do veřejné knihovničky a čas před příjezdem vlaku strávily hltáním
písmenek. Františkovy Lázně se nám líbily
mnohem víc než Karlovy Vary. Škoda, že jsme na ně měli jen pár desítek minut.
Na druhou stranu – nebýt dobrého organizačního talentu Hanky, Františkovky
bychom díky zpoždění vlaku neviděli vůbec. Z FL jsme vlakem dojeli do Aše (nádraží bez obsluhy, zato se
zajímavou výstavou dětských obrázků s motivy železnice). Jinak je Aš dosti
děs. Ale stihli jsme tam alespoň nakoupit jídlo.
Z Aše autobusem do Hranic, Trojmezí a pak už pěšky až na Trojstátí. Ještěže jsme cestou mohli bezpečně odhodit batohy do křoví
a na hranice – nejzápadnější cíp ČR – mohli jít pěšky. A po cestě výborné maliny.
Na Trojstátí jsme se náležitě poučili z informačních tabulí, prošli se po
dřevěném chodníčku a alou na vlak zpět do Aše. Bylo horko, moc horko! Batohy tlačily
do ramen a Matouš nahlas prožíval svou první krizi. Vodní plochu jsme jen
míjeli bez koupání, to abychom stihli vlak. Na konci trasy už bylo jasné, že se
času nebude dostávat. Postupně jsme zrychlovali s očima přilepenýma na
hodinkách. Když jsme se objevili nad vesnicí, neměli jsme potuchy, odkud vlak
pojede. V běhu jsme se začali vyptávat, kudy na nádraží. Nebudu čtenáře
napínat – po statečném finiši jsme to
stihli. S vyvalenýma očima, plícemi jak prasklé měchy… Nebýt Dana, který
k čekajícímu motoráčku dorazil přesně v minutu odjezdu, asi by nám
vlak ujel. Cestu vlakem jsme věnovali stabilizaci svého dechového režimu. Pak
už v Aši dokoupení potravin a
hledání klubovny s generálkou Maruškou.
„Dojeli jsme do Aše, kde jsme hledali
skautskou klubovnu… Když jsme ji konečně našli, nebyli jsme moc nadšeni,
v čem budeme spát, jelikož to byl barák ve tvaru kostky, posprejovaný a
škaredý. Ale když jsme vstoupili dovnitř, změnili jsme názor“ (Eliška, deník). Klubovnu jsme našli
nedaleko centra vedle výměničky. Nebyla označená, tak nám to trochu trvalo, Pak
dorazila Maruška – svéhlavá skautská dobrovolnice, která nám pořád chtěla
organizovat život. Mluvila víc, než naslouchala, až se z ní Hance udělalo
špatně. Situaci zachránila sama klubovna – zvenčí nic moc, zevnitř zajímavý
prostor, který jsme měli jen pro sebe. Děti si zabraly jednu místnost (s kraví
kůží místo koberce), my s Hankou tu protilehlou. K večeři byla
gulášová polívka s chlebem a čaj. V klubovně sice tekla teplá voda,
ale neměli tam sprchu. Hlavu jsme si tedy snaživě rvali do umyvadla. Večer junioři
strávili s vypůjčenou skautskou hrou. Před spaním se ještě z jejich „ložnice“
ozývalo povídání, které zmlklo až blízko k půlnoci. My s Hankou jsme moc
nepovídaly, jen občas pohlédly na dno alkoholové lahvi. Taky řešení… Tento den
jsme ušli 12,6 km.
3. den: úterý 30. 7. Pěšky Aš – Mokřiny – Nebesa – Výhledy – Bärendorf – Hohendorf – Bad Brambach – Plesná,
nocleh u skautů v Tašovicích.
Třetí den jsme se znovu pěšky vydali na trasu. Ráno si uklizenou klubovnu
převzal skautský hospodář a my mohli vyrazit směr Plesná (přes Německo). Ve vsi
nedaleko Aše jsme se ptali místní občanky na cestu. Byla to Romka. O turistických
značkách nám tvrdila, že je na stromy čmárají Romové z Chomutova. Nenechala
si vysvětlit, že jsou to turistické značky. Taky „říkala zas to, že ty normální turistické značky jsou na to, aby
dřevorubci měli co kácet“ (Eliška, deník). Paní neměla zuby, na sobě
zástěru, tepláky a v ruce konzervu vepřovky. Myslela to s námi dobře,
ale evidentně netrávila čas turistikou. Avšak její neteř studovala
v Olomouci, tak si asi aspoň dokázala představit, odkud jsme. Ve vsi, kde
jsme zpovídali onu Romku, jsme se stavili aspoň na průlezkách.
Po vlastní ose
jsme se dostali i na místo zvané Nebesa
nedaleko německých hranic. Byla tam sice hospoda (jejímž majitelem či vedoucím
byl dle cedulky František Švaňhal), ale bohužel mimo provoz. Na jejích schodech
jsme se aspoň najedli a napili. Pak jsme začali hledat cestu do Německa – se
střídavými úspěchy. Trasu jsme drželi částečně, pak se na chvíli ztratili
v lese za Třemi duby – další jídelní přestávkou. Na německém území jsme
mírně bloudili – ale nejen my. Bloudili i dva němečtí senioři, kteří se nás
nedaleko Bad Brambachu ptali na cestu. Hanka se s nimi domlouvala rukama
nohama a anglicko-německy, až jim
vysvětlila, že by to mělo být po modré turistické značce. A pak se z hecu
zeptala, jestli by nevzali 3 děti do Bad
Brambachu. Měli jsme totiž opět zpoždění a obávali jsme se, že nestihneme
vlak z Plesné. Myslely jsme si s Hankou, že senioři dovezou děti do
Brambachu a my dvě s Danem je dojdeme rychlou chůzí. Paní řidička to ale
vyhodnotila jinak a nabídla svezení všem čtyřem dětem. Tak jsme jim daly do
ruky telefon se slovy, ať na nás počkají u lázeňského domu.
Po jejich
odjezdu jsme s Hankou opět přidaly do kroku. Jaké však bylo naše
překvapení, když se za 20 min. auto se seniory ze směru od Bad Brambachu
objevilo na silnici znova, tentokrát už bez dětí. Bylo od nich hezké, že se pro
nás vrátili. Ušetřilo nám to síly i drahocenný čas! Akorát – kdybychom děti do
auta posadily nemravníkům nebo překupníkům, asi bychom měly doma co
vysvětlovat. Z Brambachu nám do Plesné zbývalo ujít cca 3 km. Ovšem Brambach
sám na dva další kilometry vydal. Byl dlouhý jako nudle. Protože cesta do
Plesné nebyla opět nijak značená a dotázaní Němci trasu sice vysvětlovali,
ovšem s podstatnou jazykovou bariérou, byl to skoro zázrak, že jsme
trefili hned napoprvé. Za Brambachem jsme se konečně chytli značené zkratky do
Plesné. Do odjezdu vlaku z Plesné zbývalo 38 minut a Němka zalévající
zahrádku s jistotou tvrdila, že Plesná je 4 km daleko (a to ji ještě Hanka
ukecala, ať svůj tip stáhne a vysloví milosrdnou číslovku „tři“). Opět se batohy komíhaly v rytmu Joža Pribilince a nohy
se šoupaly po kamenech. Na obzoru jsme konečně uviděli známky civilizace. Ale
ouha, Plesná byla straaaašně dlouhá
a vlakové nádraží zrovna na opačné straně. Jako obvykle…
Tentokrát se
do akce „najdi železniční zastávku“ zapojil vehementně i Dan. Snaživě
v běhu vyštěkával na místní občany otázku „Kde je nádraží?“ a povzbuzoval Elišku ke stejné aktivitě. Ostatní
se též činili. Hned na začátku vesnice Hanka několikrát volala na staršího pána
zevlujícího poblíž. Pán nejdřív nereagoval, ale naše neoblomnost z něj
nakonec odpověď vykřesala. Rozmáchlým gestem se otočil doprava a mávl rukou
směrem do kopce se sdělením: „Tááááám je nádraží, ale je to do kopce a docela
daleko“. To zafungovalo jako červený hadr na býka. Kopec jsme vyběhli téměř bez
dechu a pak dle instrukcí hledali dva mosty. Mezi tím dvě babky sdělily Danovi,
že vlak má odjezd 17:25 a protože bylo 17:38, už odjel. Nedbali jsme těchto žvástů,
ale naopak ještě více utáhli závit a zrychlili. Když jsme na nádraží doběhli,
Dan volal, že „tam je“. My mysleli,
že tam stojí vlak, ale on myslel, že je tam to nádraží. Taky tam byla paní se
dvěma dětma, co pro nás měla klíčovou informaci, že vlak má 15 min. zpoždění.
Oddechli jsme si a rozplácli se na nádraží jako žáby. I na německé dráhy je –
co se týče zpoždění – spoleh. Vlak jsme tedy stihli a už po trase změnili plán.
Nakonec jsme si opět dohodli nocleh
v tašovické skautské klubovně. Tím jsme si ušetřili jedno přespání
v lese a ještě jednou jsme dostali možnost se důstojně najíst (i když rýži
jsme místo soli omylem ocukrovali, stejně tak i vepřovou konzervu). Naše
staronová skautská bytná Míša nám tentokrát dala na výběr: buď pokoje po
německých skautech s kuchyní, jídelnou a hygienickým zázemím, nebo místnost
v patře. Tentokrát jsme vsadili na přízemí. Osprchovali se, uvařili teplé
jídlo, kafe, čaj a naposledy na trase si dopřáli luxus za 50 Kč/os za dítě a
100 Kč/os za dospěláka. Jakoby snad Eliška tušila, co bude dál, do deníčku si
napsala: „BYLO NÁM ZATÍM DOBŘE“.
4. den – středa 31. 7. Ráno jsme z Karlových Varů odjeli vakem do Potůčků. Odtamtud v dešti do lesa.
Do kopce jsme se potili v pláštěnkách. Cestou jsme narazili na docela
prostorný dřevěný přístřešek pro lesáky, který by se nám pro spaní pod širákem
hodil (kdyby byl ovšem dále na trase). Cesta ubíhala lesem i po loukách. Došli
jsme až do hospody, kde jsme si chtěli koupit nanuky. Docela nevrlý vedoucí
provozovny, který měl asi nějaký čerstvý negativní zážitek, nám přes původní
nechuť nejen nanuky prodal, ale taky poradil, že by se dalo jít do dolu Mauritius, štoly Kryštof – čerstvě
vyhlášené památky UNESCO. Ve hře byl ještě chvíli i důl Johannes, ale ten byl
až 8 km od Božího Daru, a také mimo trasu. (I ten Mauritius nám dal organizačně
zabrat, asi 2 km jsme si k němu zašli – kolem stád ovcí, po pastvinách
s pěknými výhledy). Jediné nerezervované místo prohlídky jsme zablokovali
na mé jméno a doufali, že alespoň návštěvu dětí nějak ukecáme. K dolu jsme
došli naštěstí v cca 30 min. předstihu, takže na vyjednávání bylo dost času. Na
dvě mladé průvodkyně jsme vyvinuly docela silný dublovaný sesterský nátlak, jenž
byl nakonec úspěšný a Eliška, Dan a Matouš v přestrojení za horníky ve
slušivých galoších, helmách, pláštěnkách a s osvětlením se vydali dolů pod
zem. Dan k tomu napsal: „Bylo to
super, šli jsme (do hloubky) jen 13 m ze 158 m a tam byly dvě cesty. Museli
jsme jít za sebou. Šli jsme do první chodby, ale bohužel jen 60 m, zbytek byl
uzavřen. Byli tam netopýři. Ve druhé chodbě jsme šli až na konec, viděli jsme
odtokovou díru a zbytky vrutů staré vypálené šachty i cínovou žílu. Na konci
chodby byla velká místnost. Tam jsem si chvilku myslel, že nás to zavalí, ale
nakonec ne. Pak jsme šli zpátky.“.
No a
z dolu opět přes louky a pastviny směr Potůčky. Protože jsme v plánu
nepočítali s časem stráveným v dole Mauricius, bylo jasné, že až do původně
zamýšleného cíle nedojdeme. Dle mapy jsme měli po cestě míjet několik
přístřešků, ale ty, co jsme potkali, byli k mání moc brzo, a když jich
bylo třeba, tak ne a ne je najít. A to přesto, že byly značeny na mapě. Pomalu
se blížil večer a my se rozhodli přespat poprvé za putování pod širákem v oblíbeném „hotelu pod smrčkem“. „Došli jsme k rozcestí Pod
Špičákem, kde jsme zašli kousek do lesa a tam jsme složili zadek“ (Eliška, deník). Z hlavní cesty
jsme zahnuli kousek vedle (na palouček označený zákazem cyklistů a turistů), už
za rosy natáhli mezi dva smrčky prádelní šňůru, na ni pověsili dvě plachty jako
improvizovaný stan, dovnitř naskládali spacáky a po večeři skládající se
z chleba a polévky v sáčku se chystali spát. Jak jsme zjistili hned
po příchodu, bylo tam hrozně moc komárů, na které nestačil ani náš repelent. I
když jsme se zamotali do bund, šátků a spacáků za chvíli jsme byli samý pupínek
a za další chvilku jsme se zběsile škrábali. Junioři si v jedné
z vlakových knihovniček vybrali knížku, kterou před spaním četli nahlas na
pokračování a prokládali to zápisky z Eliščina deníku KR. V noci bylo
vcelku teplo, ale ráno padla rosa a tak v mokré trávě nezbývalo než vše
rychle sbalit a pokračovat na Boží Dar.
5. den - čtvrtek 1. 8. Boží Dar – Křimov. To, co nám chybělo
pěšky z předchozího dne, jsme museli dohnat. Šli jsme rašeliništi nad
Božím Darem a občas nám pohorky s mlaskavým zvukem zůstaly v mokřadu.
Toto relativní nepohodlí však bylo kompenzováno porostem opravdu velkých
borůvek, kterých bylo všude moře. A tak stačilo jen jít a zobat přímo do pusy.
Do Božího Daru – nevýše položené
vesnice v Čechách a s Ježíškovou poštou – jsme došli přes dřevěné
chodníčky s označením vzácných rostoucích rostlin a keřů před obědem.
Minuli jsme dům Lukáše Bauera. Neznalá Hanka – vidouc auto s reklamou
Bauerova reprezentačního týmu – si z jeho jména dělala (naštěstí slušnou!)
srandu a vyzývala děti, aby ho na autě polepeném fotografiemi poznaly.
Netušila, že živý Bauer je přímo za ní (chlápek, co dělal pořádek v garáži).
No, i on se evidentně bavil… ještěže sestra srandistka nebyla ve svých
komentářích tvrdší.
Na Božím Daru
jsme se mohutně nasnídali. Honzovy buchty + borůvkové koláče z místního
konzumu + voda nabraná v hospodě… a šli jsme do infocentra, kde bylo i
hezké muzeum ZDARMA o životě v Krušnohoří v minulosti, šutrologie,
něco k Ježíškově poště…. Poslali jsme odtamtud pohledy domů. Jen obě
obsluhující dámy byly až nenormálně nevlídné. No nic… Z Božího Daru jsme
si s sebou odnesli zásoby jídla, ze kterých jsme pak čerpali až do posledního
dne naší cesty.
„Šli jsme do kopce až k elektrárnám a k hraničnímu kameni, který nechala
udělat Marie Terezie. A jen kvůli tomu tam kluci nechtěli jít“ (Eliška, deník). Drápali jsme se na Klínovec (1244 m. n. m.), nejvyšší
vrchol Krušných hor, který je ale nižší než „náš“ Praděd. Jak jsme se
k němu blížili, kupodivu stoupal počet turistů. Ale spíše těch svátečních
– z odstavných parkovišť. Na Klínovci jsme si oddechli od táhlého stoupání
a strnuli v němém úžasu. Byla tam zavřená a chátrající horská chata, 13ti
metrová rozhledna a nevzhledné zázemí lanovek. Rozdělali jsme bonbóny a chvíli
se dohadovali, zda vůbec obětujeme peníz a polezeme na tu rozhlednu nebo ne.
Nakonec zvědavost zvítězila – a neprohloupili jsme. Batohy jsme nechali bez
kontroly dole a hurá po schodech oněch 13 m výšky. Cestou jsme minuli místnost
s vystavenými předměty a informacemi o turistických aktivitách na
Klínovci, nahoře jsme se za dobré viditelnosti zorientovali v krajině.
Německo od nás bylo, co by kamenem dohodil, v dálce šlo vidět Karlovy
Vary, pod námi údolí s cílem naší trasy. Pomohla nám i tabule
s popisky a audio komentáři. Nezapomněli jsme ani na turistická razítka do
deníčku. A pak už jsme se dolů po sjezdovce spouštěli do údolí. Pak po asfaltce
přes Loučnou pod Klínovcem (hájenka)
– České Hamry. Šli jsme bezprostředně podél hranice, která vedla vodním tokem –
potokem vedle silnice. Měli jsme tak zajištěn skvělý výhled do Německa. Viděli
jsme i historický výletní německý vláček, který si to supěl s párou nad
komínem nejdřív dolů, a za chvíli v opačném směru nahoru. Loučná pod
Klínovcem byla setsakra dlouhá. Už to vypadalo, že nikdy neskončí. Ale nakonec
jsme i tentokrát byli úspěšní a došli až do
Českých Hamrů. V místní hospodě jsme si u nepříliš ochotné paní dali
čepovanou kofolu (a Eliška hroznové víno) a šupity papa do autobusu.
V autobuse
nastal další problém. Nebyli jsme si jisti následným busem ve Vejprtech, tak se
Hanka doptávala u řidiče. Tomu asi něco přeletělo přes nos, protože byl na
informace skoupý a odkázal ji, že se uvidí, odkud a kdy navazující spoj pojede.
Jaké bylo naše překvapení, když po výstupu ve Vejprtech za 20 minut týž autobus
a řidič jel i na naší trase Vejprty –
Křimov (Celná). Pán za volantem mi řekl, že jsme ho nepozdravili, a že je
vědět, že jsme odjinud (= neslušní?) Přitom si toho nikdo z naší skupiny
nebyl vědom. Takže ona absence informací, které měla Hanka dostat na svou
otázku o trase a času odjezdu busu, měla snad být trestem za naše „škaredé
chování“? Raději to nechám bez komentáře, stejně tak jako fakt, že pán se
stejně divně choval i ke starší dámě, jež se ho na informace ptala taky (též
bez odpovědi) a k mladíkovi, kterému nezastavil na zastávce na znamení.
Jiný kraj, jiný mrav…
V Křimově
Celné jsme vystoupili už v pozdním odpoledni. Křimov (místní říkají
KŘÍÍÍÍMOV) je v podstatě předměstím Chomutova. Jak povídala ona dáma
v autobuse, se kterou se Hanka dala cestou do řeči, je to místo pro
chamraď a v lesích prý spí bezdomovci. V lese jsme se chtěli vyspat i
my, tak jsme hledali, kde bezďáci nejsou a přitom místo blízko u žluté
turistické značky, kterou jsme měli ráno následovat. Chvíli jsme pátrali zrakem
po blízkém okolí, ale viděli jen velká odstavná parkoviště pro kamiony. Až
najednou – světélko naděje – opuštěná vlaková zastávka, prostě KŘIMOV – ZASTÁVKA. Jelikož byl
čtvrtek a první vlak měl do Křimova přijet až v sobotu, dalo se očekávat,
že nás v noci nevyruší ani cestující, ani zvuk lokomotivy a projíždějícího
vlaku. Zastávka byla dřevěná, bytelná, se třemi stěnami a pořádnou dřevěnou
střechou. Uvnitř nebyla – kupodivu! zakaděná ani špinavá. Vymetli jsme
z ní větvičky, osamělý papírek (hovínko se asi rozložilo samo), oddělali
velké kameny a na rovný povrch položili plachty. Na ně karimatky a spacáky.
Večer ještě nezbytný telefonát domů, hrátky na kolejích, chvilka brebentění a
pak už toulky v říši snů.
6. den – pátek 2. 8. Křimov – Hora Svaté Kateřiny (z Křimova po žluté na rozcestí Třetí mlýn,
vpravo modrá a cyklo na První mlýn, ZMĚNA vlevo zelená a cyklo přes Bečov,
Blatno (zámek), Radenov, Mezihoří bus, Mezihoří sever, Jirkovský les, Svahová
háj, Nový rybník, Rudoltice v horách, Malý háj, Dolní Kateřina rozc. –
z Eliščina deníku)
V šesti
bychom se vedle sebe asi pohodlně nevešli a tak se Dan (ač nerad) ujal
nejnebezpečnějšího krajního postu. Obávat se mohl medvědů, výpravčích i
zbloudilých cestujících. A kdyby pršelo, tak by to schytal nejvíc z nás –
nebyl totiž pod střechou. Spalo se nám dobře. Díky bezdeštné noci a čerstvému vzduchu
+ celkem rovnému terénu (na rozdíl od předchozí varianty „hotel smrček“) jsme
se na tom shodli všichni. „Ráno jsme
vstali a čistili si zuby na starých kolejích“ (Eliška, deník). Sotva jsme sbalili spacáky, neočekávaně přijela
drezína s 5ti muži – pracanty. Eliška je ve svém zápise ihned odhalila: „Najednou jsme slyšeli zvuk. Jela tam
drezína! Vysedli u nás nějací pánové, ani nás nepozdravili a vzali si lopaty a
dělali, že pracujou, ale jenom se mezi sebou bavili, nás si nevšímali a o ty
lopaty se jen opírali.“ Mýma očima setkání proběhlo takhle: Jeden zůstal za
kniplem, 4 vystoupili. Z těch čtyř měl jeden v ruce lopatku a druhý
šťouradlo. Další dva jim radili a hlídali je. Ti dva s nástroji se
pošťourali v kolejišti. Pán s drezínou poodjel a čekal tak 100 metrů
od nás. Omladina si začala pohrávat s myšlenkou, že by mohla poprosit o
svezení. Než se ale sešikovala do prosící delegace, bylo pozdě. Drezína se
rozjela nabrat kvarteto pracantů. Ti se s námi mezitím dali do řeči. Po
počáteční nedůvěře (se čtyřmi ušmudlanými dětmi ve špinavých oblečcích,
s vyvrhnutými spacáky a odérem horalů jsme asi příliš důvěry nebudili) nám
pánové sdělili, že „v Křííímově nejni obchood“, najíst se můžeme na Druhém
mlýně a se žlutou značkou dojdeme až k vodní nádrži. Ha. A tak jsme se
dopakovali, dali si hlt čaje, o čerstvé snídani jsme si mohli nechat jen zdát
(v plánu bylo koupit pečivo v Křimově), zůstaly nám v zásobách jen
piškoty a meruňková marmeláda z Božího Daru. Chodit někam hladový dá fušku a
stojí to mnoho přemáhání. Zvlášť, když při tom náhle ztratíte žlutou značku,
zabloudíte a musíte se vracet.
To vše se nám
stalo. Už trochu tekly nervy. Za ztracení dostali vynadáno kluci – Dan
s Matesem, ale pak se ukázalo, že značka byla namalována tak blbě, že za
to vlastně ani nemohli. Vrátili jsme se
tedy na žlutou a lesem pokračovali k vodní nádrži. U ní KONEČNĚ proběhla
snídaně: 3 balíčky piškotů spojené marmeládou. To byla bašta… Dělili jsme se
rovným dílem. Přes rozcestí Třetí mlýn jsme mířili na Druhý mlýn. O jeho dobré
restauraci nás informovali i cyklisté, které jsme potkali v lese. Blízkost
zdroje potravy nás vzpružila. Vmžiku jsme byli v hospodě. Dali jsme si
jako jeden muž smažený květák, tatarku a nové brambory. 100% nejlevnější denní
menu za 95 Kč/osobu. Voda na zapití byla z vlastních zásob. Zahrádka
restaurace se začala plnit měšťáckými rodinami, co nic nedojedly a ohrnovaly nos
nad naším odérem, který jsme s Hankou nechaly na dámském WC. A to jsem si
tam potají umyla i hlavu. Jen dostat ji pod nízký kohoutek, do mělkého umyvadla
bylo dost náročné. Na mokré vlasy jsem si narazila kšiltovku, kolem uší mi
crčela pěna ale já jakoby nic hrdě prošla středem hostů.
Pak jsme se
OPĚT ZTRATILI – u Prvního mlýna jsme špatně uhnuli a zašli si nejmíň 2 km tam
(a vracečka 2 km zpět). Za odměnu děti viděly u cesty nafouklé sražené (tedy
mrtvé) divoké prase. Fuj. Podívaná plná bzukotu a much, ale i to je třeba
absorbovat při KR. Tato zacházka a vracečka nás stály pro každého nanuk
(abychom ustálili morálku notně se kymácející v základech). S nějakou
rodinkou jsme se u nanuků dali do řeči – paní prý byla z Olomouce. A pán,
když slyšel, že chceme jít na Blatno, prý jen povzdechl, že je tam děsnej
kopec, že to ani na kole nejde vyšlapat. To fakt dodá sil! No nic, Hanka
neznala slitování, čas utíkal a my se museli vydat na cestu. Chvíli jsme sestersky
koketovaly s myšlenkou uspíšení návratu přes Chomutov už v noci. To
bychom ale juniory připravily o slíbený aquapark v Teplicích. Nakonec i
děti samy zvolily raději šlapací dřinu a pak koupačku, tedy odloženou slast.
Začalo pršet a
my se potili v pláštěnkách. Ale šli jsme. Přes Bečov, Blatno, Radenov,
Mezihoří, Jirkovský les, Svahovou háj. Znovu nám docházely potraviny i voda.
Jako zázrakem se z lesa vyloupla vesnička s hospodou, v níž
k jídlu nic moc. Já, Eli a Dan jsme byli vysláni jako delegace
k výčepu s otázkou, zda by nám neprodali chleba. Chleba sice neměli,
ale ukázali nám obchod na druhé straně návsi. To bylo radosti!!! Měli tam vše
potřebné: záviny s mákem, rohlíky, dětské přesnídávky, chleba, paštiky,
zahynovadla k pivo. Na návsi blízko knižní budky jsme si udělali
improvizovanou hostinu a šlo se dál. Do cíle zbývalo asi 10 km, což je asi 2,5
hodiny. Bylo šest večer, plán byl dojít do Svaté Kateřiny, tam přespat a ráno
hurá na autobus do aquaparku.
A TEĎ POZOR –
NA SCÉNU VSTUPUJE ZÁZRAČNÝ PRINC Z KR XXII. – na cyklostezce jsme totiž
potkali cyklistu. No vlastně my ho nepotkali, my mu zavazeli. Pozdravili jsme –
kontakt navázán. Naštěstí nebrblal, že musel zpomalit. Ptal se nás, jak jdeme.
Lehce jsme odvětili, že „na Kaču“ – myšleno na Sv. Kateřinu. Upřímně se zděsil.
Jednak nechápal, co je to „Kača“, a pak nešťastně řekl: „Holky, to je ale přes dvě údolí!“. Nám se to tak strašné nezdálo,
ujišťovaly jsme ho, že na noční pochody jsme zvyklí. Slezl z kola, asi
jsme ho začali zajímat. Tak jsme mu objasnili cíl našeho projektu KR i etapy
XXII. A cyklista Honza Franc začal jednat. S pohledem na zašmouraného
Kubíčka s óbr batohem řekl, že nás v lese nenechá a začal telefonovat
kamarádům, u koho bychom mohli přespat. První z nich mu řekl, že žádné „2
holky a 4 děti“ na zahradě vyspat nenechá, neboť má na ní ovce, druhý kamarád
z hájovny měl s naší případnou přítomností evidentně též problém.
Honza to nesl těžce, ujelo mu i pár sprostých slovíček. A začal kombinovat, co
s námi dál. Prozradil nám zkratku na Sv. Kateřinu a lokalizoval verbálně i
autobusovou zastávku. Pak odfrčel a my se vydali dle pokynů.
I když nás
varoval před dalšími zkratkami, jednu z nich jsme si střihli a vynořili se
na asfaltce vedoucí kopcem nahoru. Děti (naučené z Rumunska) začaly
stopovat. Míjelo nás jediné – poměrně luxusní – auto a já utrousila, že „ten nám teda fakt nezastaví“. A PAK SE
TO STALO – AUTO ZASTAVILO A Z NĚJ VYSTOUPIL ZACHRÁNCE HONZA. Mě, Elišku a
batohy nacpal do auta, kde už seděla i jeho dcera a pes.
Bohužel již
v dešti nás Honza vysadil ve Sv.
Kateřině nedaleko hanbatého domu a nakázal, abych zkusila někde
zaklepat. Klepání se nezdařilo a psi začali výt. Navíc se pořádně rozpršelo.
Vzali jsme tedy zavděk plechovou
autobusovou zastávkou, kde jsme se naskládali jak sardele do krabičky.
Navíc ještě navlhlé spacáky, smradlavé boty… A VE VŠÍ TÉ NUZOTĚ ZAČAL HONZA
KOUZLIT: VYTÁHL Z TAŠKY JEŠTĚ TEPLÉ TOUSTY SE ŠUNKOU A SÝREM, RAJČATA, 2
LITRY MLÍKA, MINERÁLKU, OPLATKY, JABKA A TAJTRDLIČKA. UTĚSNIL VCHOD PLACHTOU,
ABY DOVNITŘ NEPRŠELO (NADE DVEŘMI JI ZATÍŽIL ONĚMI MLÉKY), DĚTI STAROSTLIVĚ
ULOŽIL A NAKRMIL, PŘED ODCHODEM JIM JEŠTĚ SPACÁKY PŘITÁHL KE KRKU. S HB SI
DAL FRŤANA A ODJEL. Takové lidské gesto jsme snad ještě nezažili. I děti si
všimly, že se stalo něco nevšedního. Eliška to v deníku komentuje: „… a potom měl u sebe ještě nějaký alkohol.
Tak se s mamkami napil. Potom se s námi Honza Franc rozloučil. Mamky
od něho zjistily, že pracoval u horské služby. Tomuto člověku jsme velmi
vděční. Kdyby ho nebylo, ani bychom do Sv. Kateřiny nedošli a zmokli bychom
hodně.“
Noc sice
nebyla moc komfortní, ale každopádně byla v suchu. Ráno jsme nastoupili na
autobus do Teplic a v aquaparku
se vydrhli dočista do čista. Příjemným bonusem pro naše rozlámaná těla byla
sauna a prohřívárny. No a pak už hurá na vlak a domů.
Komentáře
Okomentovat