Hraniční úsek: České Velenice – Staňkov (pěšky 29 km) +
Staňkovský rybník (loďmo 7,2 km), celkem 36,2 km
Celá trasa:
1. den:
České Velenice – Krabonoš – Neu-Nagelberg –Tokániště – řeka Dračice
2. den:
proti proudu Dračice na hranice – bývalá Nová Ves – Široké Blato – rybník
Svobodný – Staňkov (spaní za hrází), pěšky 36 km
3.
den Staňkov ves hráz – proti proudu rybníka Staňkov k poslednímu
levobřežnímu mysu a zpět do Staňkova, loďmo 16km
Termín: 30. 6. –
3. 7. 2019 (hraniční úsek), celý pobyt 30. 6. – 6. až 9. 7. 2019
Účastníci: Hanka, Broňa, Kája, Eliška, Markétka,
Gábina + Znajdovi, Johanka, Verča, Filip, Kuba, Jirka, Martin, Kašík, Nedbalka,
rodiny Eckhardtů a Černohousů + další přátelé, psi Bolka a Charlie
Dopravní prostředek: k hranicím a
od nich autem a vlakem, lodí, plavmo, pěšky, po hranicích lodí plavmo i pěšky
Tato etapa by se dala rozdělit na část pro zdravé a část
pro zlomené. Nebo na část automobilovou funkční a tu s pokaženými vozy.
Začněme to ale rozmotávat hezky postupně… Kája, Hanka, Eliška, Filip a Bolka
s Charlie odpochodovali k hranicím už v předstihu. Kája
následující zážitky shrnula následovně: „Za
úděsného vedra jsme s Filipem dorazili vlakem v neděli 30. 6. po
poledni do Mohelnice na nádraží. Čekáme na lavičce, kolem duní vlaky a do toho
telefonát přes půl republiky skrzevá dívčí předvoj (viz níže) a jejich potíže s
nalezením správného kempu, malým kreditem a velkými zásobami, neexistující
kuchyňkou a koupáním…, ale nakonec si poradily… Po akademické půlhodince se
cpeme do Hančina auta, po cestě mezi skautíky vysypáváme (doslova) Matouše i
jeho kufr a s Eliškou vzadu a Bolkou s Čárlí na podlaze si to supíme
přes Vysočinu na jihozápad. Hanka statečně řídí bez přestávky 234 km a tak zastavujeme
až v Majdaleně u nádraží, využíváme retro záchodky a popojíždíme vlakem
k hranicím – do Českých Velenic.
Tam v nádražní restauraci přes dvě patra chladíme hrdla malinovkou a pivem
jen to syčí. Z hospody vybíháme po upozornění štamgastů, že na ty
štěkající psy přivázané u klandru (to jsou naše holky) místní cikánská honorace
vykukující z oken v patře zrovna teď volá policajty! Odšmodrchali
jsme třesoucími se prsty zauzlovaná vodítka a nenápadně prchli přes park… uf,
nikdo nás nepronásleduje!
Za soumraku projdeme
předměstím a vstupujeme do lesa. V tu chvíli zdrhla Bolka, ale po deseti
minutách je zpět a tak jsme došli až k lesnímu Josefskému rybníku. Přímo na hrázi stavíme stan –
hlavně kvůli komárům. Kvůli nim opouští i Eliška svoji hamaku a po koupání (cca
50 cm teplé vody a pak bahno, bahno a bahno, ale s Hankou jsme si krásně nočně
zaplavaly) a večeři všichni za intenzivního bzukotu zvenčí usínáme ve stanu.
Ráno snídaně a vřelé
setkání s místní pejskařkou a ledové s místními kolaři. Jdeme lesy
podél potoka Rybná a pak nás vede přímočará signálka (cesta pro pohraničníky
zajišťující, aby nikdo z ČSSR neutekl!) k místu, kde řeka Lužnice
v meandrech připlouvá z Rakouska do Čech. Most zde chybí, ale to přebrodíme, přece to
nebudeme 3 km obcházet, říkáme si statečně… až do té doby, než se na konci
cesty hustota komárů zintenzivní do neudržitelna. Děti prchají plácajíce se do
holých stehen a úpí. Přesto se svlékám a nořím do kopřiv a pak do řeky –
přebrodit na druhý břeh. V místě, které si udupali divočáci, vylezu, ale
po 50 m v kopřivovém dva metry vysokém pralese to vzdávám a vracím se.
Ostatní na mne čekají v uctivé vzdálenosti.
Rádi si tedy zajdeme
– skrz vísku Krabonoš, kde marně sháníme
u místních jakýkoli repelent. Filip chodí v mé pláštěnce, protože jinak by
ho komáři sežrali. Na cestě mezi poli nás slunce vysává, ale my přesto
docházíme k prvnímu hraničnímu patníku na naší výpravě. A v borovém
rakouském lese zakoušíme slast nádherné pískovny s průzračnou teplou vodou
a dokonce i pláží pro psy (Hundestrand) + opravdu dovolenkový oběd a polední
klid s luxusním koupáním! Luxus trochu snížilo jakési psí lejno mezi
našimi věcmi a moje nervy, že mi někdo vykradl batoh, ale vše se očistilo a
vysvětlilo. A pak zase batůžky na záda a přes paseku. Hraniční přechod Halámky-Nagelberg nám poskytuje záchodky a možnost
pitné vody (Hanka a projíždějící kamioňáci nezapomenou, jak mi neustále padaly
kraťasy), pak lesy směrem k hranici a po ní k severu. Osvěžení u
studánky, mraky se honí, u přístřešku Rapšach-Brand padají kapky a přemítáme,
zda se schovat, ale jdeme dál – po cyklostezce k Tokáništi. Tam už se šeří a dětský tábor tu právě
s ešusy mezi chatkami nastupuje k večeři (obojí bychom brali všemi
deseti). Prší čím dál víc, ale nezastavujeme a po půldruhém kilometru ve
chvíli, kdy začíná slejvák, narážíme na přístřešek s lavičkami. Večeříme,
kolem nás padá déšť a tma, ale pršet pak přestává. Vydáváme se na průzkum k říčce Dračici a zpět pro batohy. Na travnatém břehu kamenité říčky
v krásném lese stavíme stan a všichni do něj spěšně lezou. Brodím
se mezi velikými balvany, nade mnou průrva nebe mezi temnými korunami stromů,
divoké proudy vody chladí, kapky deště skáčou po hladině.
Ráno snídaně na
pařezu, neprší a my jdeme divočinou proti
proudu Dračice po pěšince ztrácející se v kapradí po ramena či pod
utrženým břehem i v lesní trávě do pasu – vše nasáklé deštěm, takže i my
jsme za chvíli nacucaní až hanba. Ale říčka je krásně nespoutaná, balvany,
víry, vysoké břehy, pak ji přecházíme po kamenném moři na druhý břeh a po dvou
kilometrech (ano, milí souputníci, víc to určitě nebylo!) vylézáme na louku u
trojhranného hraničního kamene. Svačina pod borovicí a jde se dál – kus po
hranicích, ale dál že prý ne. Filip tvrdí, že tam není cesta, a tak zahýbáme po
polňačce a jdeme skrz bývalou Novou Ves
– chybí nám tady totiž mapa a tak jen odhadujeme zpaměti kudy dál.
Slunce už zase peče,
cesta s ohlazenými kameny, vlevo za ohradou krávy na zbořeništích bývalých
statků, kříž pod kvetoucími lípami a louky rozkvetlé do nedohledna – tedy až
k lesu, v němž se ukrývají bájná červená bahna. Ubíráme se přes radostné
pastviny s chomáči citronově vonící mateřídoušky směrem, kterým nechceme,
ale cesta dál je zarostlá kopřivami po pás. Docházíme na rozcestí cyklostezek –
právě se to houfují desítky barevných a hlasitých cyklistů. A protože nemáme
mapu, tak netušíme, že po 5 km pochodu jsme se ocitli 500 metrů od místa našeho
noclehu, takže nás to vůbec nestresuje a jdeme dál nazdařbůh odhadovaným
směrem. Vpravo se vlní vysoké traviny bývalých polností násilím vysídlené vsi,
zastavujeme v zatáčce a na skalce obědváme, na slunci u silničky sušíme
pláštěnky a stan. Kolem sviští cyklisté a my ztracenci lenošíme mezi šiškami a
mravenci. Ze zoufalství zastavuji cyklistu a ten mi ukazuje mapu v mobilu,
vesele odjíždí a já si rychle do zápisníku kreslím, co jsem si zapamatovala. A
tady jsme – ztraceni, bez mapy a bloudící, nic netuše – právě dosáhli naší první tisícovky po hranicích vlastními
silami uražených kilometrů!!! Jak symbolické!
Po paměti jdeme dál
lesními cestami – na první křižovatce doleva, na druhé zase doleva… A tam se
s Hankou vrháme do lesů za ceduli Přírodní rezervace ŠIROKÉ BLATO, neb musíme zhlédnout bahna porostlá rojovníky a
vlochyní – a podaří se nám to – za skalami a vývraty, po skoku přes černou
rašelinnou vodu v kanále – jsme tam! Dál jdeme cca k severu skrz bory
Třeboňska, na každé křižovatce se rozhodujeme podle stařičkého kompasu a
docházíme k hranicím. Je tu hráz s podivnou rozpadlou stavbou a
odtokový kanál. Sledujeme patníky až náruživě a dojdeme k rybníku s nádherným jménem Svobodný. Juchéj! Už jsme zase na
mapě, víme kde a kudy dál! Koupeme se v nehorázně teplé vodě, Eliška s Filipem ječí, protože se o ně pod
hladinou otírají kapři, vlnky se blyští v slunečním svitu a rákosí tančí ohýbáno
větříkem… Pak Planoborskou asfaltovou cestou mezi lesy – hrajeme slovní hříčky
a po kilometru zjistíme, že mapa, kterou jsem Filipovi přidělala na batoh, je
pryč. Na kládách my dívky čekáme a junák se proběhne tam a zpět. Na konci lesů
osada Pele a odtud k nejbližšímu občerstvení – podél rybníka Špačkov k
hrázi Staňkovského rybníka a tam si
na mole dáváme v kempu do nosu –
hranolky, nanuky a koupání… Zvečera přejdeme hráz a poblíž místa, kde měl můj pradědeček chatu, u jezera
lágrujeme – plavání do zlatého západu slunce, houpání v hamace, noc ve stanu
protikomárovém.
Ráno necháváme děti
spát a vyrážíme s Hankou na stopa pro auto zanechané v Majdaléně.
Kolem se probouzí jihočeská krajina: louky, bílá stavení, kostelíček
v Chlumu u Třeboně za rybníkem, auta nás míjejí a vezme nás až po šesti
kilometrech paní, co vozí krev. Viděla nás při cestě tam a brát stopaře
nesmí… Cestou autem zpět stavíme
v Chlumu, Hanka nakupuje a na hrázi potkáváme první příbuzné z naší
nastávající vodácké výpravy… „
Následující řádky změní svého autora, vyprávění o tom, co
bylo, dále potáhne BB.
Johanka s Verčou zatím už v neděli mířily přes
půl republiky vlakem do kempu
Soběslav na řece Lužnici. Táhly s sebou batohy nadité jídlem,
stan, spacáky – učiněné vánoční stromečky. Po lehkém bloudění volaly na Hanou
rozčarované, že v kempu není kuchyňka (tj. polovina nakoupených zásob
podléhající zkáze musela být z důvodu vedra zkonzumována obratem a druhá
polovina podléhající varnému procesu nemohla být prozatím použita). Holky před
příjezdem ostatních stihly vyzkoušet místní koupaliště, ohledaly kemp a přežily
v něm šílenou bouřku, při které málem uletěly i se stanem. Díky svému
zpěvu si udělaly kamarády mezi ostatními stany, což jim zajistilo plynulý
přísun poživatin, tekutin a základní evakuační pomoc mezi provazy deště. Po
večerech se s kytarami a zpěvníky přesouvaly mezi ohništi a všude za sebou
nechávaly stopy souzvuku. I když to vypadalo, že kemp je velmi prostý a
minimálně vybavený, vše se podařilo dohledat či vyřešit – vařilo se na ohni,
ledniček netřeba, pivo výborné a vůbec vše bylo OK.
Po setkání naší stále početnější skupiny se oddělené cesty jednotlivých
frakcí ve středu 3. července spojily a program se sjednotil. V lodích jsme
se po rybnících a řece Lužnici vezli už všichni pohromadě. Přes Staňkovský rybník, po jehož levém břehu
vede hranice s Rakouskem, jsme přepluli tam a zpět (8 km tam a 8 km zpět,
tj. celkem 16 km pohybu „po čáře“). K jejímu dobytí jsme využili
nafukovacích a laminátových lodí i vlastního pohybu plaveckého. Při plavbě jsme
míjeli stulíky, lekníny, proplétali se mezi vážkami, pluli nad rybami a pod
horkým letním sluncem. Má zlomená (ale již téměř srostlá) levá noha se do lodi
nasoukala celkem lehce. Nejhorší bylo zvládnout samotný nástup. Berle klouzaly
mezi kameny, bořily se do hlubokého mazlavého bláta a svými vyčnívajícími
šrouby hrozily, že nafukovací loď propíchnou. Díky především mé sestře,
Kašíkovi a Nedbalce, kteří byli vždy po ruce, když se situace vyhrotila, jsem
nevynechala jedinou plavbu.
Naštěstí po trase na Lužnici nebylo moc jezů, přenášelo se
jen minimálně. Díky svému handicapu jsem se na čas ocitla v pozici Adamova
háčka (lenošícího a slunícího se na přídi). Jak to jen šlo, nohu jsem si
vyhodila na příď a nechala ji ráchat v chladivé vodě. Většinu času jsem na
ní měla gelovou ponožku, tak mohli být na ortopedii spokojení. Upřímně řečeno –
nebýt sestry a kamarádů, nemohla bych si vodní výlet vůbec dovolit. I tak jsem
se musela držet bokem juniorských vodních hrátek. I když – i na ty ve finále
došlo!
Večery jsme způsobně trávili u ohně, děti si zašly na
čumendo i na místní kempařskou diskotéku. Jeden den hrála i živá hudba – dva
šediví vlci – šumaři. Na přání zahráli i Nedbalce. A co dalšího jsme zvládli?
No přece:
·
přistihli jsme Martina, jak skáče bravurně přes
vysoký plot,
·
naučili jsme Elišku hrát žolíka,
·
viděli jsme Nedbalku tančit na poklopu
v nové narozeninové sukni,
·
pozorovali jsme naše děti neustále se zlepšující
v badmintonu (i v noci),
·
vylezli jsme v Soběslavi na věž a pod ní si
dali teplý oběd,
·
na jednom z četných rybníků uspořádali
dlouhou a náročnou vodní bitku a
·
prošli se po písečné duně (největší v ČR
– „Písečný přesyp u Vlkova“).
·
Jen na minigolf v kempu nám bohužel nezbyl
čas (tedy vlastně: některým s rozbitými auty ten čas zbyl – co dělat dva
dny navíc v Soběslavi, že?)
Ve stanu jsme spaly s Hankou a Eliškou, Johanka
s Verčou tábořily vedle. Černohousovic si svůj vigvam postavili nedaleko (obklopeni
podhradím s pážaty a spřátelenými rody). Po dlouhé době jsme se viděli i
s Gábinou a spol.
Jak už jsem předznamenala, tato etapa byla též ve znamení
rozbitých aut. Nejdříve se auto pokazilo Černohousům a museli ho na několik dnů
dát do servisu. Pak ve snaze dát si dobrou zmrzlinu po cestě zpět do kempu
vjelo ve Veselí nad Lužnicí Kašíkovo plně naložené auto (2 lodě na střeše) na
kanál zakrývající díru, do které se upíná vánoční strom. Kanál nebyl zajištěn. Vymrštil
se, rána jako z děla… a proražená vana na benzin. Posádka štandopede
vyskákala z auta kvůli nebezpečí výbuchu. Hned nato se k místu činu
srotili věční čumilové (někteří nad kaluží nafty polemizovali s cigaretou
na rtu). Za chvíli na to dorazili měšťáci, kteří přiznali, že Kašíkovo auto
není první, které s kanálem mělo problém. Bylo z toho mnoho sepisování
a vyšetřování, pak odtažení do servisu a bohatýrské historky u večerních ohňů. Ač
jsme byli už o dva vozy v mínusu, náladu to naštěstí negativně
nepoznamenalo.
Čas běžel
jak voda v Lužnici. Horký počátek léta už nebyl ve znamení dalších
průšvihů, domů na Moravu jsme se vrátili v pořádku. A hned v pondělí
mi na traumačce potvrdili, že má zlomená kost je srostlá a já odhodila berle. Když
jsem lékařům přiznala, jaké brikule jsem se svým tělem u Staňkova prováděla,
hleděli na mně částečně s pochopením/odporem/zvědavostí, ale především s odborným
zájmem. Z FN OL jsem hrdě odpajdala středem – bez berlí. Na staňkovské
jedenadvacítce jsme se opět přesvědčili o tom, že život je nevyzpytatelný a v jeho
přímém přenosu je řešitelná účast jak invalidních vytrvalců, tak i zoufalců
bezmotorních. Na všechny se s pomocí ostatních dostalo, a ač vyčerpaní z nestandardních situací, (snad) byli všichni
nakonec hlavně spokojení.
Komentáře
Okomentovat