KOLEMREPUBLIKY XX. – Šumava

KOLEMREPUBLIKY XX. – Šumava

Hraniční úsek: viz podtržené části celé trasy = 100 km

Celá trasa: 15,5 + 26,5 + 25 + 24,5 + 8,5 + 3 = 103 km

1. den: Olomouc – Zábřeh – Praha – Železná Ruda-Alžbětín (hranice) – Debrník – Zámecký les, Pod polomem – V zátočině – Rudská křižovatka – bývalá ves Stará Hůrka – Nová Hůrka – z ní auty odvoz do Sušice, na běžkách 15,5 km

2. den: Sušice – autobusem do Prášil – dále na běžkách po silnici – Gruberg – Velký Bor – Mechov (Mosau) – plavební kanál – Pod kostelním vrchem – Hakešická cesta – Pod oblíkem – Tříjezerní slať – Rybárna - Modrava – Filipova Huť – Kvilda (ubytovna NP), na běžkách 26,5 km

3. den: Kvilda – proti proudu Vltavy k pramenu Vltavy – hranice (pod Černou horou) – podél hranice na rozcestí Pod stráží – sjezd do Bučiny (hraniční přechod Bučina/Finsterau) – Knížecí pláně – Žďárecké sedýlko – Žďárecké jezírko – Strážný (ubytovna Fara), na běžkách 25 km

4. den: Strážný – krpál u benzínky – podél silnice a pod ní – bývalá ves Dolní Cazov – pomník pašeráka Bohumila Hasila – Mlaka – Krásná hora – V Podkově – Nové Údolí (konečná železnice a hraniční přechod) – Jelení cestou – Oslinec – Schwarzenberský kanál – Hučina – Jelení Vrchy (ubytovna NP Šumava), na běžkách 24,5 km

5. den: ubytovna Jelení Vrchy č. 31 – Schwarzenberský kanál – Rosenauerova kaplička (stavitel kanálu) –Jezerní smyk – akvadukt Rossbach – Raškov – Nová Pec (nádraží) – Č. Budějovice – Olbramovice – Praha – Mohelnice – Olomouc, na běžkách 12 km  (z toho 3 km “od hranice“)

Termín: 2. – 6. 2. 2019

Účastníci: Hanka, Broňa, Kája, Eliška, Matouš, Dan, Filip, Adam, Nedbalka

Dopravní prostředek: k hranicím a od nich vlakem, autem, na běžkách, po hranicích na běžkách

Kulaťoučkou dvacítku jsme plánovali už od podzimních dnů roku 2018. Přejezd Šumavy v celkové délce cca 100 km bylo něco, čeho jsme se obávali a zároveň se na to těšili. Kromě výbavy bylo třeba najít vhodný termín (jarní prázdniny v okrese Svitavy, ostatní účastníci se museli omluvit z výuky i pracovního procesu), ubytování (díky Káje jsme měli vždy večer spolehlivě kde hlavu složit), běžkařskou výbavu (vypomohl Adam i Přemek) a nejnutnější pro přežití (oficiálně povolený seznam každý z nás lehce ošidil, tudíž ve výsledku bylo něčeho víc a v podstatě nic nechybělo). Večer před výpravou jsme si ještě střihli taneční kreace na Johančině maturitním plese, koupili Hance batoh na další putování a ráno v 7:20 už v běžkařském hurá do vlaku. Ač těžké batohy nevěstily nic dobrého a lyže a hůlky (nedostatečně svázány) měnily neustále své formace, byli jsme plni optimismu.

Vlak nás zachránil. Přes Prahu se jelo až do Železné Rudy víc jak 6 hodin (jen s jedním přestupem), a tak jsme měli čas na nezbytnou relaxaci. V Praze jsme nabrali i Adama s Nedbalkou. Nejdřív nám ve vagoně bylo příjemně teploučko, ale časem se teplo změnilo v potící lázeň. V této Sahaře bylo finální obouvání běžkařských bot, návleků a svrchních vrstev prvním opravdovým sportovním výkonem.

Po 14. hodině jsme vysedli na konečné zastávce – česko/německé stanici Železná Ruda-Alžbětín (hranice prochází přímo nádražní budovou). Na běžkách jsme se vydali stopou do mírného kopce. Zatím byli všichni voňaví a čerství. Kopec pokračoval, nálada díky permanentnímu stoupání postupně houstla, až spolu s mlhou zhoustla do pěkné kaše. Po setmění jsme kolem sebe přírodu spíše tušili než viděli. Batohy byly těžké, lyže po zmrzlém povrchu podkluzovaly a sil ubývalo. Konečně jsme se vydrápali na vršek a začali klesat. Ale ouha, bylo to ještě náročnější než stoupání. Broňa s Nedbalkou se občas sesunuly do polohy ležmo. Eliška píše: „Měla jsem docela strach a jenom jsem doufala, že tam dojedeme.“. Navíc se komplikovala i situace s ubytováním. Na původně dohodnuté chatě KČT v Prášilech měli díky chybné rezervaci plno, proto nám nabídli ubytování v sušickém penzionu s tím, že nás tam dovezou auty.

Na parkovišti nás čekal pán v kraťasech s potetovanýma nohama. Po cestě se kolem jeho tetáže vyvinula zajímavá debata, ze které pomalu pánovi tuhl úsměv. On se červenal a my ve vymydleném autě rozverně smrděli až do Sušice. V penzionu jsme se rozprostřeli do pokojů a Adam nám k večeři udělal švýcarské fondue (ještě že tak, v průběhu expedice jsme se k němu několikrát vrátili). Eliška: „Penzionu dávám 3,5 ê.“.

Ráno nás ze Sušice odvezl autobus do Prášil – na snídani do chaty KČT. Neupejpali jsme se a nafutrovali se až po vrch. Eliška: „Snídaně byla výborná, obzvlášť pro ty, kteří se jenom cpali všemožným jídlem.“. U našeho známého chlupáče jsme zaplatili, udělali fotku a vydali se na cestu po zasněžené silnici (Eli: „Viděli jsme po cestě v ohradě bizona amerického – chudák, kdyby mě převezli z teplé Ameriky do Evropy, nebyla bych moc šťastná!“), pak podél Vchynicko-tetovského kanálu a přes nekonečný kopec dolů k Roklanskému potoku. Do Modravy jsme pomalu ale vytrvale doklouzali ještě za světla. Chvíli to vypadalo, že autobus směr Praha pro přebytek sněhu neodjede, ale nakonec vše klaplo a po husté, vydatné ale dost nedobré hrachové polívce Nedbalka s Adamem odjeli. Ostatním hrdinům nezbylo než otočit špičky lyží směr Kvilda a posledních 6 km dojet po silnici a lesní stopou k ubytování.

Před námi byl další úkol: absolvovat nocleh v rezervovaném pokoji chaty NP s využitím tří lůžek pro sedm osob. Dan s Filipem si ze společenské místnosti vzali podsedáky, nastlali je podél manželské postele a přikryli se bundami. Jedno lože bylo věnováno sourozencům E + M a na spojeném letišti ulehly matky. K večeři Nedbalčin chleba, Adamovo fondue a čaj. Moc jsme se nevyspali, ale i tak jsme byli za zapařený pidipokoj rádi (i když mu Eliška dala jen dvě ê).

Třetí den jsme po konzumaci buchet z místní pekárny opět vyrazili. V Kvildě jsme dokoupili jídlo a nabrali směr k prameni Vltavy. Na této trase jsme potkali nejvíce běžkařů. U pramene jsme se v poledním slunci naobědvali a opět se zanořili do lesa. Zastavil nás až hraniční přechod Bučina s krátkým odskokem do Německa (jak píše Eliška: „na drobnou svačinku“). Následovaly rozlehlé Knížecí pláně, které se líbily hlavně Káje. Tamní funkční hospoda nás bohužel nezlákala. Spoléhali jsme (naivně) na teplou hospodskou stravu ve Strážném.

Už za tmy jsme po šesté večer v silném mrazu (nejméně -10 °C) přijeli do Strážného. Rychle jsme pochopili, že teplá krmě nebude. Obchod zavřen. V ubytovně Fara jsme si rozdělili zbyteček moskevského chleba, pár jablek a všudypřítomné fondue. Ještě že čajové pytlíky jsme měli vlastní… Nabídka kulturního programu: 3 vykřičené domy, několik kasin, nehtový salon, benzinka, duty free shop. Za rohem silnice do Německa. Nic moc. Paní ubytovatelka nám dala naději v podobě vietnamské restaurace, ale netušila, že Vietnamci zrovínka slaví Nový rok a tak jsme se horkého talíře nedočkali ani po Kájině razantní intervenci přímo v potemnělé restauraci. Na dotaz „Vy máte asi zavřeno, že? Ale mohlo by se zařídit alespoň jedno jídlo pro nás všechny?“ odsekl malý mužíček s černými vlasy a šikmýma očima: „Ne, ne, máme zavžžžženo, no, máme zavžžžženo!“. V ubytovně bylo teplo… a hlad. Tišili jsme situaci četbou Klostermanna (Črty ze Šumavy 1890). Eliška hodnotila Faru čtyřmi ê.

Ráno jsme po půl osmé s Hankou vyrazily do potravin. Královskou snídaní (párky, koláčky, kafe, čaj a džus) jsme si vynahradili včerejší hladové trauma. Po jídle nás přepadla lenóra a tak jsme vyrazili do stopy až okolo jedenácté. Bylo slunečno, ale velký mráz. Pozdní start nám s jistotou předurčil noční dojezd na Jelení Vrchy. První běžkařské hrdinství jsme si dokázali hned za benzinkou. Šílený krpál jsme po rozličném válení se v závějích nakonec vylezli všichni. Dál už po loukách, lesem, březovou alejí kolem pomníku agenta-chodce Bohumila Hasila, který tam byl zastřelen při převádění osob z ČR v 50. letech 20. stol. Následně přes Krásnou horu (kde se vážně krásně lepil sníh na skluznice namazané i nenamazané), v Novém Údolí jsme opět narazili na zavřenou hospodu (naši náladu vylepšila až improvizovaná konzumace chleba a Vysočiny na nástupišti vlakového nádraží).

Vidina dalších 11 km mrazivou nocí nás sice děsila, ale nakonec se to dalo. Terén byl přívětivý, většinou z kopce, podél Schwarzenberského kanálu až do Jeleních Vrchů, chaty NP. Tam jsme byli sami. Dali jsme si gulášovou polívku a těstoviny, nezbytného tajtrlíčka a honem spát (dle Eliščina bodování ubytování za 3,3 ê).

Ráno pečivo s marmeládou a poslední 12 km etapa opět podél kanálu směr Nová Pec. Vlak do Prahy měl odjezd před polednem, ale měli jsme perfektní čas a stihli se též konečně naobědvat v hospodě.  Pak už přes Prahu (kde nám spoj ujel) až do svých domovů.

Prášilská variace hudební (z Eliščina deníku):

(skupinová veršovací práce)

Na chatě cestou do Prášil,
jeden mladý chatář žil.

A v tý chatě, smějte se, nepláčete?! správcoval pro KČT.

Hraničářky na čáře potkaly tam chatáře,

on v kraťasech,  tam machroval, když hraničářkám tancoval.

Na silnici do Prášil, chatář fórek oprášil,

je tu jistá naděje, že zítra budou závěje.

I v Sušici, sníh napadne, až to bude nápadné.

Když se fondue vypraží, po noclehu v etáži,

ráno sněhy proráží autobusák s kuráží.

A v Prášilech, jim ukáže, chatář svoje tetáže.

Ráno když se nabaží hraničářky tetáží,

společně pak vyráží do závějí v skrumáži.

A Šumavou, pak zaznívá, tato píseň bláznivá.