KOLEMREPUBLIKY XVII. – Vlára poběžková

KOLEMREPUBLIKY XVII. – Vlára 

Hraniční úsek: viz podtržené části celé trasy – 22,5 km, (kilometráž hranice 24 km)

Celá trasa: 50,5 km

1. den: Horní Lideč stanice – Lidečko (MŠ – skauti) – Pulčín – Pulčínské skály – Čertovy skály – Lidečko, pěšky 15 km

2. den: Lidečko MŠ – Horní Lideč ŽST – 2 km přesun vlakem do Střelná ŽST – Střelná paseky (vlečka za traktorem) – Požáry – Pasecké lazy – Nedašova Lhota (oběd) – Kaňůr (krpál a vyhlídka) – Kosák – Pod okršliskom – Brezová kaplnka (studánka) – Kaplnka sedlo – chata, pěšky celkem 16 km

3. den: Kaplnka sedlo – studánka – Vršatec hrad – naučný chodník okolo Vršateckého Bradla – Brezová kaplnka – hranice – údolím Vlárky do Sidonie (obec sklářů) – Vlárský průsmyk, pěšky 19,5 km

Termín: 29. 4. – 1. 5. 2018

Účastníci: Hanka, Broňa, Kája, Eliška, Matouš, Dan, Filip, psi Bolka a Charlie

Dopravní prostředek: k hranicím a od nich vlakem, na vlečce za traktůrkem, po hranicích pěšky

K hraničníkům jsme se tentokrát netradičně vydali až v neděli. A opět po skupinkách – Broňa s Danem se přidali až druhý den expedice ráno. Zbytek týmu v neděli úspěšně vlakem dorazil do Lidče. Eliška v deníku dění komentuje: „Vystoupili jsme v Horní Lidči, kde jsme pokračovali už pěšky. Asi 2 kilometry jsme šli podél silnice až ke školce. Tam na nás čekala paní, která nám předala klíče, a mohli jsme vstoupit do skautské klubovny, kde jsme měli spát. A protože bylo teprve odpoledne, šli jsme si koupit dobrou točenou zmrzlinu a vyrazili jsme na pětikilometrový výlet do Pulčínských skal.

Na začátku byla cesta docela nepříjemná, protože jsme stoupali do prudkých kopců. Ale potom jsme už šli po rovině. Cesta rychle uběhla a brzy už jsme stáli pod vysokými Pulčínskými skalami a škrábali se pomalu nahoru. Nahoře byl nádherný výhled, akorát Charlie a Bolka se nejvíc bály. Potom jsme opatrně slezli dolů ze skal k potůčku, který jsme snadno překročili, a šlo se dál. Potom jsme utíkali dolů a už se pomalu i stmívalo. Když už byla tma, dostali jsme se do Horního Lidečka (u Čertových skal), kde nám ještě 1,8 kilometru zbývalo. Byla už tma a my skoro jediní lidé jsme šli takhle pozdě v noci po chodníku podél silnice. Konečně jsme otevřeli dveře klubovny, maminky vařily večeři, já a Matouš s Filipem jsme hráli karetní hry a Bolinka s Charlie byly na verandě a odpočívaly. Když jsme se navečeřeli, museli jsme jít už spát, protože už bylo kolem jedenácté hodiny.

Druhý den ráno jsme se probudili, dali si snídani a začali se pomalu balit. Když jsme všechno zabalili do batohů, mohli jsme odejít. Šli jsme klidným krokem po chodníku zpátky na nádraží. Po cestě na chodníku byla taková stará paní, a Bolka samozřejmě začala štěkat. Paní se hrozně polekala, potom jsme pokračovali až na nádraží. Tam jsme potkali tetu Broňu s Danem. Když se mamky doobjímaly, čekali jsme na vlak. Když přijel, nasedli jsme a vlak nás dovezl za tři minuty do Střelné, kde jsme vystoupili. Na nádraží s námi vysedla milá stará paní, se kterou jsme se zapovídali a ona nám zazpívala lidečskou písničku.

Hned za nádražím pod mostem jel traktůrek s vlečkou. Pánové, co v traktůrku seděli, nás děti chtěli kousek svézt.“ Pozn: Tomu traktůrku jsme v zatáčce pod mostkem zavazeli natolik, že musel zpomalit. Ani nevím, jak se to stalo, slovo dalo slovo… a nabídka, že by děti mohly absolvovat trasu k hranici netradičně – v prázdné vlečce. A jak tam tak nalezly a smrskly se, pořád ve vlečce ještě skulinka místa zbývala. Chvíli jsme se dospělácky ostýchaly, ale pak si dodaly kuráže a vyhouply se přes postraňky za dětmi a psy. Dál už zase Eliška: „Moc nám to pomohlo, protože nás zavezli asi o 3 km dál, takže jsme měli časový náskok. Pánové z traktoru dostali za svezení buchty, které napekla teta Kája.  Potom jsme se s nimi rozloučili a pokračovali jsme až k velké louce, kde jsme si dali svačinu. Když jsme odpočali, vyfotili jsme se a vystoupali jsme až na hřeben. Potom jsme šli až k vrcholu Požáry, kde jsme si dali bonbóny a potkali jsme turistu, kterého jsme viděli, když j jsme jeli v traktůrku ve vlečce s těmi dvěma pány, co dostali za odměnu buchty, co upekla teta Kája. Potom jsme sešli dolů k cestě, kde byl kříž, a tam jsme si dali oběd. Byl moc dobrý, měli jsme rohlík a salám. Potom teta Kája vytahovala Charlie klíšťata a našla jich deset! Vhodili jsme je do kapesníku a spálili.

Poblíž byla ohrada s ovcemi a tak jsme tam s Danem vlezli a pozorovali ovce, jak se pasou. Bohužel si nás jedna všimla a tím zaplašila celé stádo. Tak jsme odešli. Sbalili jsme si své věci a šlo se dál až na vyhlídku Kaňůr, kde byla s námi i nějaká rodina. Tam si teta Kája, Matouš a teta Broňa zahráli na zobcovou flétnu. Když jsme se najedli, šli jsme na další kopec, který se jmenoval Kosák.

Sešli jsme dolů a zase nahoru a tam jsme potkali paní a pána a Bolka pořád běhala za nimi a k nám dokud nebyli v nedohlednu. Mohli jsme konečně pokračovat dál. Sešli jsme dolů a už jsme pomalu hledali, kde budeme spát. Chtěli jsme spát u kapličky, jenže tam moc foukalo, (což zjistili dospělí a Filip při výpravě pro vodu. Z důvodu dobré polohy a vody si místo vybrali i další turisté, takže tam bylo poměrně rušno). Ale nakonec jsme (v sedle u Kaplnky) našli chatu s přístřeškem a byli tam i tři pánové, kteří nás přijali mezi sebe. Zapálili jsme si oheň a udělali si polévku v kotlíku. Rozbalili jsme si spacáky na verandu a chvíli ještě seděli u ohně a povídali si. Potom jsme zalehli do teplých spacáků a už jsme spali (my děti). Akorát maminky si ještě povídaly s těmi pány, ale po nějaké době šli všichni už také spát. Ušli jsme celkem 15 km.“

Ta kouzelná chatička s přístřeškem měla na bráně, která nebyla zamčená a lákala ke vstupu, z tyček vyroben nápis Vršatec. S vědomím pohybu na cizím pozemku jsme si dali velký pozor, abychom majitelům nic nerozbili, nepřemístili a nenechali po sobě binec. Ze tří pánů se vyklubali trampi odněkud od Prahy, se kterými jsme za tichého dětského oddechování s Hankou a Kájou pily u ohně třešně v rumu a povídaly si příběhy z putování. Tři pánové a tři dámy pod hvězdami. Šest lidí, kteří našli v onen večer společnou řeč. Pánové nám dokonce půjčili karimatku, abychom si na verandičce vystlaly nerovnosti v podlaze. A v noci notně chrápali.

Třetí den jsme ušli 16 kilometrů. Dopoledne jsme se vydali znovu nahoru ke kapličce, pak za hranice na Slovensko na zříceninu hradu Vršatec a po naučném chodníku kolem Vršateckého Bradla. Bylo tam dost lidí, ale taky krásné a vysoké skály. Cestou zpět, u naší známé chatičky, jsme se naobědvali a pak už údolím Vlárky dolů do Sidonie, což byla v minulosti obec s výrobou skla. Dole zasloužený nanuk a Dan, kterému bylo špatně a táhl se k vlaku nezvykle - s vypětím všech sil.

Ve vlaku jsme děti namačkaly do jednoho kupé a dospěláky do druhého. Přisedl k nám osvalený člen pražské vládní ochranky, který se nás – špinavých čarodějnic s neforemnými batohy – zastal před průvodčím (jež zřejmě zrovna neměl svůj den). Doma všechno z batohů do praček, umýt a rychle do čistých peřin. Záda a oudy zkroucené, ale v duši jako v pokojíčku.