KOLEMREPUBLIKY XVI. – Slovácko
Hraniční úsek: 33 km
Celá trasa: 33 km (+ k hranicím a
zpět: 285 km vlaky a 22 km autem – počítáno ze St. Loučky)
1.
den: příjezd do Uherského Hradiště a nocleh u babičky/prababičky na Stonkách
2. den: Uherské Hradiště – Veselí nad Moravou – Javorník
nad Veličkou (vlakem), dál pěšky: přes Hliník nahoru na kopec po zelené –
větrný mlýn Kuželov – dál po zelené na vršek U Tří kamenů, odsud už po
hranici na Kobylu (583 m. n. m. – nejvyšší bod naší trasy), dál do sedla,
odbočujeme směrem na zaniklou vesnici Čertoryje a opouštíme hranici, dál do
Lučiny – po silnici a červené značce salaš Travičná, po poli do Tvarožné Lhoty,
kolem muzea oskeruší až do památného domku = celkem 19 km, z toho přímo po hranici 3 km, zbytek podél hranice
3. den: Tvarožná Lhota – Radějov – Žerotín – Sudoměřice =
celkem 14 km z toho přímo po
hranici 5 km, zbytek podél hranice
Termín: 23. – 25. 3. 2018
Účastníci: Hanka, Broňa, Kája, Eliška, Matouš,
Dan, Filip
Dopravní prostředek: k hranicím a
od nich vlakem, po hranicích pěšky
I tentokrát je páteří zápisu
Eliščin deníkový záznam, který je přepsán (téměř bez zásahů) kurzívou, přidány
pouze dílčí informace od BB:
„Začalo to tím, že na nádraží
v Mohelnici přijel vlak s tetou Kájou a Filipem. Nasedli jsme a
dojeli až do Uherského Hradiště. A
šli jsme ke knihovně, kde se konala skautská akce. Plnili jsme úkoly a potom za
ně dostali ceny. Vešli jsme do knihovny a užili si to ve výtahu, byla také
přednáška se čtením.“ Eliška velmi decentně poodhalila fakt, že tato etapa
padla přímo na termín knihovnické Noci s Andersenem. A protože Hančino
knihovnické srdce sice oželelo pravidelnou akci ve studenoloučské knihovně, ale
zároveň dychtilo po špionáži v kolébce této tradice – Uherském Hradišti,
spojila část výpravy svůj příjezd do Hradiště s Andersenem ve slováckých
kulisách.
„Potom se pokračovalo na náměstí, kde na nás
čekala Broňa a Dan (přijeli nezávisle později). Došli jsme k prababičce a hráli jsme si.“ Dospěláci
ještě poseděli v kruhu rodinném i s Bohdanem a se skleničkou vína. Do
spodního patra, kde probíhaly dětské hrátky, jsme v rámci pudu sebezáchovy
raději nestrkali nos. „Potom byla večeře
a šlo se spát. Maminky nám před spaním nadávaly, že kdo si jednou prdne, tak půjde
spát na chodbu.“
„Druhý den ráno jsme vstali poměrně brzy.
Nasnídali jsme se buchet (93-letá babička nám zazpívala svou oblíbenou
slováckou písničku a napsala věnování do deníku) a pomalu kráčeli na vlak. Vlakem jsme jeli až 30 minut do Veselí nad Moravou, kde jsme na
zmateném rozkopaném peroně se čtyřmi vlakovými soupravami zdárně přesedli a pak
v Javorníku nad Veličkou vysedli
a vydali se pěšky. Po cestě jsme viděli
jednoho pštrosa, který si s námi dával závody. Byla to zábava. Jednou se
pštros rozběhl a spadl mezi slepice, které tu byly za plotem s ním. Potom
přes cestu přeběhl zajíc. A škrábali jsme se do kamenitých hor (vytěžené
lomy). Když jsme je prolezli, vyšli jsme
na travnatou louku až do mlýna, kde
se natáčela pohádka o statečném kováři. Mlýn to byl hezký. Najedli jsme se
buchet a udělali společné foto. Pak jsme vyšli na takový velký kopec, kde byl
oběd a jmenovalo se to tam U Tří kamenů.
Když jsme se najedli a udělali společné foto u tří kamenů, pokračovali jsme dál
lesem.
Najednou se z lesa vynořil nějaký pán a
vedle něj roztomilý pejsek. Pán odešel a pejsek zůstal u nás. Asi toho pána
nebyl. My děti jsme chtěli přesvědčit rodiče, abychom si ho nechali, ale rodiče
to nechtěli slyšet. Pejskovi jsme říkali Rex a rodiče Bublina (jako z Rychlých
šípů).
Šel s námi asi 3 kilometry a naše cesty
se opět s pejskem rozdělily. Utekl. Odpočinuli jsme si u velkého stromu a
posilnili se sušenkami. Potom jsme sešli z kopce až do Tvarožné Lhoty, části Lučina. Pokračovali jsme dál až
k rozcestníku, kde jsme šli na salaš
Travičná. Salaš byla nádherná a většina věcí tam byla vyrobena ze dřeva. Na
lavičce seděl pán jménem Pavel, jak jsme to od něj potom zjistili. Měli jsme
přístup na lanovku. Matouš se na ní naboural do stromu. Šli jsme s Danem do
výběhu dvou beranů z Francie a ten pán říkal, že kdybychom utíkali, že
poběží za námi. Potom jsme šli do dalšího výběhu, kde byly ovce a jakmile jsme
přistoupili o krok blíž, celé stádo uteklo na druhou stranu. Filip jim říkal
„telí“ a asi si s nimi moc nerozuměl, záhy se zabořil do jejich bobků. Do
deníčku jsem si nalepila pravou ovčí vlnu přímo ze salaše.
Pán nás vyprovodil (maminky se mu asi
líbily) a z kopce jsme došli do Tvarožné Lhoty, až do muzea oskeruší a
dál k památnému domu, kde nás přivítal další milý pán (etnolog, což
potěšilo tetu Broňu). Ukázal nám památný
domeček a přešli jsme do našeho ubytování. Uvnitř v domě byla zima,
ale hřály nás dva radiátory. Spokojeně jsme usnuli.
Třetí den ráno jsme vstali velmi brzo a šli
jsme na mši svatou. V kostele bylo teplo. Když mše skončila, šli jsme
směrem polní cestou a přes kopeček do Radějova
a potom na ještě větší kopec, který patřil Žerotínům. Na vrchu byla kaplička a
dva veliké kříže. Dali jsme si svačinu a rozloučili se s tímto místem.
Pokračovali jsme točivou cestou na kopec, kde byly oskeruše. Nějaký pán nám
ukázal zkratku. Plod oskeruše se jmenuje oskeruša. Je to největší jeřabina na
světě. Měli jsme ji na svačinu – oskorušádu z těchto bobulí.
Přešli jsme vinice a napojili jsme se na
správnou cestu. Po cestě jsme viděli znovu přeběhnout asi 5 zajíců, kteří byli
velcí jako psi. Eliška v trávě taky našla 35 korun! A už jsme si to rychle
valili a zbývalo nám posledních 5,5 kilometrů. Cesta ubíhala rychle, do
příjezdu vlaku zbývaly 2 hodiny a půl a po cestě jsme potkali „výsadkáře“ (rozuměj
sadaře) stromů, kteří nám dovolili
rozdělat oheň na párky (tedy oběd). Zapálili jsme oheň a opekli si párky. Po
chvilce se k nám přišli ohřát i ti dva samotní „výsadkáři“ a dali jsme jim
párek. Potom jsme si dali maršmelou a mně se pěkně do černa spálily. Potom jsme
uhasili oheň a vydali se na cestu. Po cestě byl ještě poslední ukazatel, kde
nás docela rozesmál název „Posrané trní“ a bylo k tomu co říct. Psalo se
tam, že posrané trní se to jmenuje proto, protože tam roste hodně lákavé ovoce,
a kdyby toho ovoce člověk moc snědl, tak by musel opravdu do trní.
Zbývalo nám asi 3,5 kilometru a času bylo
dost. Dorazili jsme na vlakové nádraží v Sudoměřicích a nastoupili na vlak. Cestou jsme ještě dvakrát
přesedali a nejhorší na tom bylo, že v tom předposledním vlaku bylo plno,
protože všichni jeli do Olomouce, ale v Olomouci se to vyprázdnilo, my
jsme se rozloučili s tetou Broňou a Danem a do Mohelnice jsme přijeli po
docela krátké chvilce. Tam jsme vystoupili my a teta Kája s Filipem jeli
až do Petrova.“ Cesta vlakem byla i tentokrát silným zážitkem, mimořádně
špinavé a hladové děti jednotlivě usínaly na volných sedadlech po celém vagonu
a dospělí necítili nohy a záda. Ale další kilometry hranic jsou za námi!
Komentáře
Okomentovat