KOLEMREPUBLIKY XIX. – etapa Osoblaha zámecká

KOLEMREPUBLIKY XIX. – etapa  Osoblaha zámecká

Hraniční úsek:  Osoblaha – Krnov (viz podtržené části celé trasy)

Celá trasa:  42 km / délka hranice 35 km

1. den: auty do Krnova – Chomiaza (Chomýž) – Krasne Pole – podél řeky Opavice – Lenarcice – zámek Linhartovy – Město Albrechtice – autem do Osoblahy, pěšky 11 km / délka hranice 10 km

2. den: vlakem přesun z Osoblahy ŽST – do Slezských Rudoltic (zámek) – Hrozová – hranice (směr Rusín) – Ostrá Hora – hrad Fulštejn – Bohušov – říčka Hrozová – lom hranice (Slawoszów) – celnice Osoblaha, pěšky 16 km / délka hranice 15 km

3. den: autem Osoblaha – Slezské Rudoltice – k hranici (směr Równe) – Pelhřimovy – Piskořov – Hraniční vrch – Město Albrechtice, pěšky  15 km / délka hranice 10 km

Termín: 28. 10. – 30. 10. 2018

Účastníci: Hanka, Broňa, Kája, Johanka, Eliška, Matouš, Kubík, Dan, Filip, psi Bolka a Charlie, část trasy i Martin, Kuba a Jirka Černohousovi

Dopravní prostředek: k hranicím a od nich autem, vlakem, busem, úzkokolejkou a po hranicích pěšky

Z původně zamýšleného setkání tří generací, které jsme si už jednou střihli u řeky Dyje, tentokrát díky různým okolnostem sešlo, a tak se naše zeštíhlená skupina v neděli vydala k hranicím auty. Protože se blížil Halloween, řídilo se v čarodějnických čepicích. Ještě že jsme nenarazili na policejní hlídku! Pojízdné domečky jsme s Hankou v dešti zaparkovaly na nádraží v Krnově, pak společně s Martinem přesun aut na jeho okraj. Zatímco jsme parkovali, Dan se na benzince stihnul  zamknout na záchodě. Omladina tedy měla o zábavu postaráno a alespoň zapomněla na chladné a deštivé počasí.

Husím pochodem jsme se pěšky za hustého deště vydali podél hranic po polské straně –  vesničkou Chomiaza (na české straně hranice Chomýž), přes most, vesnicí Krasne Pole až k autobusové zastávce, která poskytla azyl v době oběda (Eliška píše: „Dan dostal 1.republikový dárek od tety Káji (byl to salám). Dan ho hned použil.“). Další kroky vedly do Lenarcic, kde jsme přešli řeku na českou stranu a zamířili do zámku Linhartovy. Vevnitř nepršelo (jen trochu z nás), zdarma jsme se napojili kávou, vyslechli si komentář o zámku i k výstavě keramiky (nejen sluníček, čertů, vodníků plivníků a jiných panáků) výtvarníka, sochaře a keramika Jana Kutálka. K vidění byla i sbírka hraček, obrazů s motivy holotropního umění, kolekce propisek a nevydaných známek. Kluci si zařádili na papírových sochách vytvořených místním kastelánem, který se s námi loučil razítkem na ruku a doporučením: „nemýt si uši a krk!“. Pak jsme se rozdělili. Černohousovic úderná brigáda M+K+J odjela deštěm do Rapotína a my, skalní hraničáři, jsme pěšky pokračovali po české straně řeky Opavice přes vesnici téhož jména na okraj Města Albrechtic (lom hranice). Odtud statečné ženy řidičky a junioři odfrčeli skrz osoblažský výběžek na místo noclehu – osoblažskou celnici.

V budově (již nefunkční) celnice bylo zima, ale po zapnutí přímotopů a vytažení zásob jídla se prostor překvapivě brzy zabydlil. Večer děti plnily úkoly hry z Broniny dílny, hrálo se na kytary, zpívalo se a dodatečně se slavily Danovy narozeniny. Tedy – to se dělo v pokoji obývaném Kájou, Hankou, Broňou a Johankou. Pětičlenná skupinka nezletilců si vedlejší místnost zabydlila svým nezaměnitelným způsobem – bylo tam vlhko, binec a nevábná vůně. Děti s červenými tvářemi a ve spodním prádle visely na lustru, na podlaze se válely hromady provlhlých kalhot, ponožek a bund, prostě pohodička.

Druhý den ráno jsme vyrazili z celnice na osoblažské vlakové nádraží a pak úzkokolejkou do Slezských Rudoltic. (Eliška: „Ve vlaku byl pan průvodčí, který měl vlasy jako holka a proto, když byl ještě venku, si ho Broňa spletla s paní.“) Z nádraží pěšky asi kilometr na zámek. Ten je situován přímo na náměstí (nebo spíš návsi?) – Slezské Versailles obklopené místní nálevnou a koloniálem. Hraničářské blues… Soukromou prohlídku zámku jsme si užili pod taktovkou velmi vtipného kastelána, který nám pověděl mnoho zajímavého, a co nevěděl, to si pohotově vymyslel. Kromě jiného jsme viděli sbírku zbraní, sochy Lubomíra Otiska, umění paličkářek, kolekci medailí, dobových oděvů a paroží. Většinu rekonstrukčních prací a též některé vystavované předměty na zámku zajistili nadšenci a dobrovolníci, z kastelána sálala hrdost a opravdový zájem o věc. Kdo ví, až půjdeme hranice podruhé, určitě bude zase  co obdivovat.  

Ze zámku pěšky přes pole do vesnice Hrozová, přes potok na návrší s bludnými balvany směr Rusín (balvany jsme nenašli, asi bloudí jinde, ale zahlédli jsme hranici). Ovocnou alejí zpět do Hrozové (cestou jsme se stali účastníky řepné kampaně, při které Káje plesalo srdce: „Nezapomenu Kubíčkův rozjařený úsměv, když mu konečně nějaký dovtipný řidič přejel řepu nastraženou uprostřed vozovky!“), pokračujeme až do vesnice Ostrá Hora a odbočkou na hrad Fulštejn se sušenkovou svačinkou mezi opuštěnými valy. Dál takřka kolmo dolů na koleje do Bohušova, kolem nádraží přes říčku Hrozová, nad úzkokolejkou polní cestou (kolem obsazeného posedu) na sever k lomu hranice (hraniční patník). Pak přímo po úzkokolejce, kde se děly dobrodružné věci: „… došlo se až na koleje, kde měl za 10 minut jet úzkokolejkový vlak. Dan položil na koleje peníze (2 Kč) a vlak mu z toho udělal pěkný placatý plíšek.“ (Eliška, deník). Po pražcích jsme pokračovali asi 1,5 km až na nádraží a dál na naši základnu na celnici. Po večeři jsme si střihli ještě výlet na moc hezký židovský hřbitov v Osoblaze (děti vedené Johankou a vymóděné ve strašidelných kostýmech  se svítícími náramky se na cestu šly zeptat do místní hospody – štamgasti z toho asi byli paf). „Šlo se na židovský hřbitov a tam Kubíček potkal černou kočku a tak se  s ní mazlil.“ (Eliška, deník). Před hřbitovní bránou jsme bouchli šampáňo coby předzvěst Matoušových listopadových narozenin.

Broňa s Johankou odjely domů a skupinka statečných se uložila k spánku. Dění třetího dne  níže komentuje Kája:  Ráno jsme rychle stahovali topení, abychom neprotopili tu avízovanou tisícovku, balili a vymetali z celnice bahno, děti i psy. Vystěhovat nás přišly dvě dámy a jejich šéf, co uměl odečíst elektriku. Vyšla nás jen na 256 Kč – uff! Dámy se nemohly dopočítat, jak se chceme vejít do auta, ale děti bryskně pochopily situaci a samy odvážně vyrazily na vlak. S Hankou jsme zamávaly ubytovatelkám, celnici a patníkům a za zatáčkou násilím nastrkaly odvážlivce do auta, co se do něj vešlo!  Filip skrčený na podlaze vždy vykoukl a hlásil, kde odbočit, a tak jsme bez pokuty dorazili na náves Slezských Rudoltic.

Kolem kravína jsme se vydali pěšky k hranicím. Nutno poznamenat, že zatímco první den bylo silně deštivo a druhý středně mlhavo, třetí den bylo extrémně větrno. Ale fakt nehorázně! Několikrát do oraniště odletěla mapa, Matouše pořád mlátil tuhý kšilt hraničářské kšiltovky do obličeje, Kubíka to odnášelo úplně. Na křižovatce jsme se dali doprava podél hranice, která se zde vlní v potoce Hrozová, zatímco my skákali přes kaluže po rovnoběžné (jak nás varovala cedule) „silnici v havarijním stavu“.  Došli jsme k načančané a omítnuté mariánské kapličce – evidentně se tu o ni starají Poláci zpoza čáry. Poobědvali jsme na hřbitově. Obhlíželi jsme kostel sv. Jiří opravovaný hnutím Duha, tláskali poslední chleby v jejich odpočívárně, nad hlavami hrozivě hučel vichr ve větvích prastarých stromů a do toho cinkavě hrála polední zvonkohra z kostelíčka v Polsku. Pak jsme do kapsy strčili  kaštan ze zanedbaného hřbitova, abychom měli štěstí (legenda páně kastelánova o holčičce Krchomilce nás vzala za srdce) a šlo se dál a výš místy, kde kdysi stávala vesnice Pelhřimovy a dnes zůstaly jen zídky, dvě chalupy a zarůstající staré sady.

Spěcháme, v Piskořově prosíme o vodu. Všichni jdou napřed, já čekám a pak dostávám vodu i bonbóny pro děti a dobrou radu, ať na rozhlednu dneska určitě nelezeme!!! Snažím se dohnat zbytek, supím, vichr mnou zmítá, nestíhám je, už zabočili do oraniště, vítr mi bere volání od pusy a nese ho kdovíkam. Přeškobrtám k lesu a zírám do propasti zarostlé ostružiním – všichni už jsou dole! Doháním je na louce strmě stoupající k Hraničnímu vrchu (541 m. n. m) s rozhlednou a raději už nic neříkám. Funíme s Hankou za nadšenou omladinou, na vrchol hory se prodíráme divočinou, Bolka zdrhá, kdovíkoho teď za houštím trhá. Vylézáme podrápané z křoví a partička turistů se pobaveně tlemí neb naše děti už šplhají do astronomických výšin, zatímco já sundávám Hance ze svetru smrkové větve…

Psi štěkají dole u báglů, děti sedí na jednom z dvou vrcholů hraniční dvojrozhledny a drží se zuby nehty stožáru. Svět okolo je prosycen sluncem a větrem, barevné podzimní kopce až po Petrovy kameny, rybníky v Polsku a celá naše třídenní pouť jako na dlani! Na dlani komíhající se v poryvech, takže rychle dolů, hašlerku a sprint z kopce až do Města Albrechtic, kde Hanka s dětmi chytá vláček zpět do výběžku pro auto a já s Filipem zpožděný bus přes prosluněné kopečky do Jeseníku, kde trčíme dvě hodiny (obcházíme zdejší vodní tvrz, aby den nebyl bezzámkový), abychom pak z posledního busu v Loučné zahlédli kamaráda malíře Peťu Válka, což je též symbolické, neb jsme na této výpravě každý den potkali jednoho nádherného pábitele.