KOLEMREPUBLIKY XV. – Javorníky běžkařskou stopou

KOLEMREPUBLIKY XV. – Javorníky běžkařskou stopou

Hraniční úsek: 13,5 + 25,5 + 11 = 50 km

Celá trasa: 50 km

1. den: Bumbálka (sedlo) – Trojačka – Makovský průsmyk – Dupačka – hora Lemešná – dolů krpálem na sedlo Pindula – potmě Butorky – Kasárne (chata Bačkárka), na běžkách 13,5 km

2. den: Bačkárka – nahoru po svahu Velký Javorník (1072 m. n. m) – rozhledna Ztratenec – Malý Javorník (1019 m. n. m) – Frňovské sedlo – chata Portáš (oběd) – Kohůtka – Krkostěna (odtud  pěšky) – Papajské sedlo (691 m. n. m., odtud s lyžemi na batohu) – Makyta (923 m. n. m. – noc, kamení a krize) – Mikulinův vrch (chata Antarik), běžky 18 km + pěšky 7,5 km = celkem 25,5 km

3. den: Antarik – nad Francovou Lhotou – Čubův kopec – Střelná (Lyský průsmyk), běžky 2,5 km + pěšky 8,5 km = 11 km

Termín: 2. – 4. 2. 2018

Účastníci: Hanka, Broňa, Kája, Eliška, Matouš, Dan, Filip, Martin, Adam

Dopravní prostředek: k hranicím a od nich autem, po hranicích na běžkách a pěšky

Tato etapa, „upečená“ v loňských podzimních lesích u rakouských hranic do hry kromě osvědčeného týmu zatáhla i zdatné sportovce – Martina a Adama. I tentokrát jsme museli řešit logistickou hádanku – kde vzít odpovídající počet běžek v provozuschopném stavu? Řešení nabídli Adam s Kájou a Koneční tak dostali přidělena svá klouzadla. Vyřešeno. Další problém byl ještě zapeklitější: vzdorující Dan, který ráno v Olomouci stávkoval a odmítal jet. Taktéž vyřešeno. Tak honem do aut a hurá ke slovenským hranicím.

Na Bumbálce jsme opustili vyhřáté vozy, náležitě se vystrojili, nechali si udělat úvodní foto, a zatímco ženy s dětmi vyrazily na běžkách na cestu, muži vyrazili na pendla. Eliška v deníku popisuje: „Chvílemi se jelo (to když nebyl strmý kopec) a chvílemi zase ne (to když tam ten strmý kopec byl).“  Na místě, kde jsme se měli setkat, jsme si čekání na pendlující muže krátili (zmrzlým) jídlem, skákáním do závěje a studováním mapy. Chvíle čekání byly neuvěřitelně dlouhé, málem jsme zmrzli.

Jakmile se naše skupina zkompletovala, nasadili jsme běžky a vyrazili podél lesa, kolem rozbourané chalupy, lesem, stopou i mimo ni. Když se setmělo, vystoupili jsme z lesa a před námi se rozprostřela nádherná krajina. Chvíli jsme bloudili mezi horskými chatami, ale nakonec jsme tu naši Bačkárku našli. Následuje přepis záznamu z Eliščina deníku, který se při této etapě stal jediným uceleným zdrojem informací: V Bačkárce to bylo žůžo! Byla jsem v pokoji s Filipem, Danem a Matoušem. Sešli jsme dolů, do hospody, a tam jsme si každý dali, co jsme si z menu vybrali. A v tom menu bylo samé: Bačhalušky, Bačřízek, takže se i učíme nový jazyk: Bačovina.

Bačovina je i nemoc: To je potom samé: bačtáto, podal bys mi bačkrosnu? A tak dále. Když jsme se najedli, všimla jsem si, že po celé chatě jsou rozmístěny různé cedulky, jako: Pán Bůh nejdřív stvořil muže, pak dostal lepší nápad…, nebo: Nejsem hluchý, jen vás ignoruji. Takových tam bylo víc. Když jsme se všichni zachumlali pod peřinu, tak jsme usnuli. Už jsme jenom slyšeli hudbu z reproduktorů a dítě, které nechtělo spát.

Druhý den jsme vstali, nabaštili se u švédského stolu a šlo se. No, to byla dlouhá cesta. Když jsme dostali hlad, byli jsme naštěstí asi kilometr od restaurace Portáš. Tam jsme zaparkovali běžky, najedli se, napili a ohřáli. Potom jsme museli vyrazit dál. Když už se smrákalo, byli jsme v sedle. Dali jsme si svačinu a hle, byla tma. Stoupali jsme na poslední veliký kopec. Byl tak strmý, že jsme se ho museli držet, abychom nespadli (strmě kamenitý vrch Makyta). To už jsem ztrácela trochu naději. Po cestě jsme si povídali, až jsme dorazili na rozcestí. Čekal nás poslední kilometr. Zahnuli jsme a dorazili k cíli! Cestou jsme potkali dvě děti, které nám řekly, že mají stezku odvahy. Když jsme došli do hotelu jménem Antarik, přivítala nás milá, usměvavá paní, a první, na co se nás zeptala, bylo: „Co vám mám uvařit k snídani?“ Ukázala nám naše pokoje. V Antariku byla zima. Sedli jsme si na své postele a chvíli mlčeli. Potom se šlo na večeři. Když jsme si dávali dobrou noc, za oknem se objevila nádherná čičinka, která tam strávila celý večer, protože jsme ji dovnitř nepustili. A šlo se spát? Ne nešlo. Ještě jsme rozdělali pytlík s brambůrkami a snědli je. A pak už jsme opravdu usnuli.

Třetí den ráno jsme vstali a hráli jsme s klukama na schovku. Já jsem se chtěla schovat do malého sálu, ale když jsem otevřela dveře, spatřila jsem stojícího dospělého černocha s vyjeveným výrazem. Kolem něho seděly děti a malovaly si. Tak jsem zavřela a schovala jsem se do velkého sálu. Tam mě kluci nenašli. Šli jsme na snídani. Zase byl švédský stůl a po snídani hurá ven na hřiště. Cestou jsme viděli tu kočku, co byla večer za oknem. Hráli jsme si na blázny. Já a Filip jsme byli blázni a Dan a Maty nás museli pochytat. Když jsme si pohráli, museli jsme vyrazit.

Nasadili jsme běžky a kousek jeli. Jenže sníh už tál a tak jsme tento den nazvali jako etapu s běžkami v ruce. Začátek byl drsný. Drápali jsme se lesem mezi stromy, bez cesty, no hrůza co to ta teta Kája vymyslela!! (Tady se Eliška spletla, tento kousek vybrali muži! - poznámka dotčené Trasírky.) Cestou jsme se zastavili u kapličky svatého Josefa = patron dřevorubců a svatého (myslím) Huga = patron myslivců. Byl tam jeho vyřezaná obří socha. A šlo se dál,  přes louky a kopečky, až jsme došli do cíle ve Strážném. Odtamtud už zpátky domů.

Eliška v deníku průběh etapy vystihla velmi přesně. Jako jediná z nás byla natolik při síle a zodpovědná, že si průběh expedice zaznamenala. Nebýt jí, byl by tento zápis v ohrožení. Děti byly kupodivu zcela koncentrované, v dobré kondici a slabé chvilky si řešily bez asistence dospělých. Nevím, jak ostatní, já jsem byla navenek hrdá, uvnitř však na pokraji sil.  Při klopotném běžkování s plným batohem na zádech jsem do kopců měla co dělat, abych tam své ztěžklé a vysílené tělo vytáhla. Horší to ale bylo z kopců, neboť batoh pracoval v můj neprospěch a já sebou občas nepříjemně sekla na zmrzlou zem. O modřiny nebyla nouze. A byla děsná zima.

Ale taky byla krásná jasná noc plná hvězd, kterou jsme přijížděli na Bačkárku i následující den k Antariku. Martin jel s dětmi v čele, držel trasu a bojovného ducha. Kája měla pořád po ruce něco dobrého a Hanka v plném zápřahu zvládala občas i vtipkovat. Adam v noci na Bačkárce vyzkoušel místní kytaru i venkovní koupel v teplé kádi. Spolu s paní pokojskou jsme si před odchodem zazpívali: Javorník, Javorník, cez Javorník chodník/ až sa mi milá vdáš, kam ja budem chodiť./Jedna sa vydala a už druhá roste/cez Javorník chodník nikdy nezaroste./ Neráňaj, neráňaj, zelené padajů,/ také si dievča ber, aké ti dávajú./ Ani som neráňal, zelené padali, také som dievča bral, aké mi dávali./ A v Antariku jsme ráno dostali výtečnou vegetariánskou snídani včetně chutné a posilující ovesné kaše.

Tentokrát byly podmínky OPRAVDU drsné. Ještě že další etapa už bude jarní! Nicméně po ukončení KR 15 jsme laickým propočtem došly k závěru, že za sebou máme počet kilometrů odpovídající přibližně čtvrtině délky hranice ČR. A to dovede náležitě nakopnout k překonávání dalších překážek!