KOLEMREPUBLIKY XI. aneb „Kralický Sněžník“
Hraniční úsek: Kladské sedlo – Kralický
Sněžník: 8,5 km, Kralický Sněžník –
Prostřední Lipka: 17 km
Celá trasa: Nová Seninka – Kladské
sedlo – po hranicích k chatě Franciska – slon na Kralickém Sněžníku (část
výpravy až pramenu Moravy) – lovecká chata Sněžná – Limbovou cestou na Vlaštovčí
skály – Malý Sněžník – rozhledna Klepáč – pod Jelením vrchem odbočujeme
z hranice – Horní Lipka – Prostřední Lipka žel. zastávka: 13,5 + 18 = 31,5 km
Termín: 8. 4. – 9. 4. 2017
Účastníci: Hanka, Broňa, Kája, Eliška,
Matouš, Dan, Johanka, Filip, psi Charlie a Bolka
Dopravní prostředek: k hranicím vlakem,
autobusem, pěšky a částečně stopem, po hranicích občas během, většinu pěšky (v
půlmetrových závějích)
Začátek stále
stejný: vlakem. Eliška píše: „Mimochodem
Bolka byla v tašce a nebylo jí dobře, ale cestu zvládla bez blití.“.
Výstup ve Starém Městě, pak
autobusem do Nové Seninky. Tam už
Bolka tak statečná nebyla… Eli
pokračuje: „V autobuse bylo pěkné teplo a
také proto se Boleslava Kousavá poblinkala.“ Následuje pěškobus silničkou
podél vody, Matouš stihl pozorovat faunu: „…viděli
sme černého čápa!!!“ a pak už přímý směr po hranici směrem ke Kraličáku. Sníh, který na začátku
našeho putování na zemi chyběl, se ve stoupající nadmořské výšce postupně
objevoval – tu v podobě pevné, tu už jako potůčky roztáté vody. Bylo jaro,
směr jednoznačně udávaly červené vršky hraničníků.
Při stoupání
jsme se v potůčcích už začali brodit – nejprve se snahou děti z vody
vyhnat (jejich boty nejsou nepromokavé donekonečna), pak jsme to ale vzdaly. Nakonec:
mládí je jen jedno a je třeba ho prožít naplno. A právě uprostřed té mokré
čvachtanice Filip pronesl směrem k Danovi na vyvýšeném místě a
s jednoznačným gestem památnou větu: „Dane,
pocééém, mám pro tebe prácičku.“ Dan se mohl přetrhnout, zodpovědně se
přehraboval ve studeném v bahně a stavěl přehrady dle instrukcí. Tento
grif Filip zopakoval několikrát, aniž by to Danovi nějak zásadně vadilo. Pak
jsme s Hankou ke stejnému chování inspirovaly i Dana. Filip se dost divil.
Do kopce, do
kopce a stále vzhůru. Těžký batoh se spacáky a jídlem se dost pronesl.
Odpoledne jsme celí zmáchaní vylezli z lesa někde u Adélina pramene. U zkratky směr Kraličák jsme se chvíli zastavili
na vyhřátých kamenech. Mates vyčerpáním usnul. Ostatní se stihli alespoň
nasvačit. Na Kraličák už je cesta
známá, ale v tajícím těžkém a propadajícím se sněhu s batohy a
v mokrých botách jsme měli pocit, že snad nikdy neskončí. U chaty Franciska jsme shodili zavazadla
do křoví a mířili za slonem. Tam přišla krize. Mlha, hlad, únava, snad jen Kája
s Hankou toho slona opravdu chtěly vidět. Johanka stávkovala za věrné
podpory BB, ostatní srdnatě zamířili k prameni Moravy. Za chvíli se ztratili v mlze. Bylo slyšet jen jejich
hlásky zpívající píseň Moravo, Moravo.
Následoval společný
sestup k Francisce a od ní loveckou cestičkou k chatě ve
stráni s nádherným výhledem. Lovecká
chata Sněžná byla maličká, vymrzlá ale útulná. Bez vody a elektriky.
Johančina krize kulminovala. Když vstoupila do miniprostoru o velikosti
kapesníku, pravila: „No, tak to už je za
hranou.“. Nicméně praskající oheň v kamnech, polívka a nudle
s mákem, s láskou, při světle svící vařené a následně i pálavské víno
hranu opět posunuly někam dál a vzbudily atmosféru domáckého prostředí. Vše
umocněno předčítáním dobrodružství Eskymo Welzla v režii Dana a dalších
statečných. Oslavili jsme též dodatečně
Filipovy narozeniny.
Johi od talíře
odpadla hned do spacáku, ostatní děti ji na půdičce následovaly. Dole „na
kapesníku“ zůstala jen Johanka, Broňa a oba psi. Zbytek výpravy pochrupoval za
komínem. Celkovou pohodu násobil i puch a pára stoupající z našich totálně
mokrých bot, kalhot a ponožek. A taky pocit zdolání dalších kilometrů
v nelehkých podmínkách.
Ráno nás Kája
vzbudila četbou pohádek. Po snídani u velkého stolu jsme uklidili a posilněni
hltem vína (junioři se tvářili náramně dospěle) jsme se vydali po lovecké
stezce směr Vlaštovčí skály. Cesta
byla sice kratší, ale s rizikem boření se do těžkého tajícího sněhu. Krize
přišla už po pár kilometrech. Batoh byl těžký, ještě těžší však pomyšlení na
Johančino blížící se zkoušení z kritického realismu ve světové literatuře (ČJ).
Prezentaci k tématu, kterou jsme vzali s sebou, jsme si po cestě
přehrávaly, a tak ožila nejen paní Bováááryjová.
Trasa měřila
17 km s důležitým úkolem: stihnout jediný slušný vlak do Olomouce stavící
v Prostřední Lipce. Mokré nohy,
následně kalhoty, lezavá zima, svačinky v poklusu. Oběd na rozhledně Klepáč a děti stále jako
z divokých vajec. U rozhledny jsme vzbudili rozruch „plně naloženi batohy, se dvěma psy, zpocení, smradlaví a memorující
poučky o francouzské literatuře“ (Broňa, deník).
Poslední úsek
cesty k vlaku jsme opravdu už utíkali – přes pole a pastviny, přes
elektrické ohradníky. Čas se zkracoval a tak E + M a BB jako dozorce byli
vtlačeni do stopnutého vozu a vysazeni na vlakovém nádraží. Ostatní se
k nádraží připotáceli pěšky.
Poznámka BB v deníku: Kritický realismus… „už umíme všichni, zvlášť
ONORÉ DE BALZAKA! A Johanka (když se doma doučila zbytek) zariskovala, nechala
se vyvolat a vylíčila paní Bovaryovou tak plasticky, že dostala 1. Jsme tedy
týmově evidentně schopni chopit se velkých výzev!“
Komentáře
Okomentovat