KOLEMREPUBLIKY VIII.
aneb „Bílé Karpaty“
Hraniční úsek: dtto
celá trasa
Celá trasa: Svatý Štěpán (u Vlárského
průsmyku) – Javorník – Žítková (Hutě) – Starý Hrozenkov – Mikulčin vrch – Lopeník
– Květná – Javořina – Kubíkův vrch – restaurace Filipov – Javorník nad Veličkou,
15 (5 hod) + 17 (6,5 hod) + 13 (5,5
hod) + 15 = 60 km
Termín: 28. 7. –
31. 7. 2016
Účastníci: Hanka,
Kája, Dan, Matouš, Eliška a pes Bolka (celá trasa), Broňa, Filip, Jakub (část
trasy)
Dopravní prostředek:
k hranicím a od nich vlakem, po hranicích pěšky
Osm statečných
vyjelo vlakem do Vlárského průsmyku
vstříc vrcholům a hraničním kamenům. Známým pohybem (co noha nohu mine) se
z nádraží vydali směr Žítková.
Eliška píše: „ Šly jsme dál po pěšince do
kopce a tam sem vyděla nějakou kostru. Ale asi se mi to zdálo pak jsme šly
pořád do kopce a s kopce až do Žítkové kde jsme měli v lese přespat.
Ale narazili jsme na krásnou chaloupku kde bydleli lidé kteří nás nechali ve
stodole přespat. Bylo to moc příjemné…“. Přímočarý popis je třeba doplnit
překvapivými podrobnostmi: původním záměrem bylo požádat ony dobré lidi
v podvečer pouze o vodu, neplánovaně však od nich hraničáři získali nejen ji,
ale i místo k noclehu, meloun, víno a kafe. Spalo se ve stodole, kam
nefoukalo a nepršelo. Hrdinové! Kontakt s domorodci navázán! Ve Starém Hrozenkově se výprava člensky
nejprve rozrostla (+ Broňa) a následně zredukovala (- Filip, Jakub).
Dalším cílem
byl Lopeník. „To byl teda kopec!“. Denně plánovaných
+- 15 km nám dalo s těžkou bagáží zabrat. A to si drobotina nesla své
domečky na zádech statečně sama. Cesta vedla lesy a krásnými loukami Moravských Kopanic. Z tohoto
prostředí pochází příběhy žítkovských bohyní. Na Lopeníku jsme obdivovali
krásnou a opuštěnou rozhlednu i se zázemím. Na ohni jsme uvařili náš obvyklý
repertoár: polívku a špekáčky. Spalo se dobře, jen Bolka si naše tváře pletla
s miskou a občas nás preventivně pořádně oblízla. Ráno v rámci
rozcvičky parádní výhled z rozhledny a pak už směr Javořina.
Bronin deník
prozrazuje krušné časy: „Na Javořinu to
byl obdobný marast jako na Lopeník – snad ještě větší krpál. Zastávek bylo
z důvodu nedostatku času žalostně málo, sil se nedostávalo nikomu. Děcka i
Bolka byli stateční, stejně nic jiného nezbývalo.“. Taky bylo dost vedro. V podvečer jsme se přes
les, louky a nelibě vonící minerální prameny konečně na Javořinu doslova
doplazili. Překvapilo nás, jak tam bylo rušno. Následující den Javořina hostila
účastníky česko-slovenského setkání a oproti Lopeníku bylo narváno. Po krátkém hledání
vhodného místa jsme si ustlali pod plachtou v ústraní na „neobydlené“
straně vrcholu. Než padla tma, děti sbíraly ostružiny, koukaly do krajiny
rudnoucí zapadajícím sluncem a K + H + B se na chvíli staly součástí kuchařské
čety střídající se u rozdělaného tuláckého ohně. K večeři byl kuskus.
V noci foukalo, ale na naši nadmořskou výšku OK.
Ráno rychle
sbalit (než se přihrnou davy) a proti proudu dolů směr vnitrozemí. Po cestě
Kája s Hankou pěly písně o Lopeníku, Súči a modrých očích. Občas se
k nim přidaly děti, občas procházející domorodci a turisté. Jedna starší
paní sice spěchala vzhůru, ale na naši otázku, zda nezná slova a správnou
melodii, nám písničku (navzdory sotva popadajícímu dechu) čistě „vystřihla
z fleku“. V závěru jsme – jako vždy – zrychlili. Nohy najednou
přestaly bolet, batohy už neřezaly do ramen a převládl pocit hrdosti nad úspěšnou
expedicí. Na vlak domů jsme nasedali v Javorníku nad Veličkou.
PS: „V Karpatech minimum civilizace, hodní lidé,
mnoho krav a jejich pasák Stano bez košile hovořící místním dialektem… Tady by
určitě stálo za to se ještě vrátit.“ (Broňa, deníkový záznam)
Komentáře
Okomentovat