KOLEMREPUBLIKY VI. aneb Rychlebky Smrk

KOLEMREPUBLIKY VI. aneb „Rychlebky Smrk“

Hraniční úsek: Peklo – Špičák – Smrk

Celá trasa: Vápenná – Nýznerovské vodopády – Peklo – Špičák – Peklo – Smrk – Petříkov – Ramzová, 14,5 + 12 = 26,5 km

Termín: 21. 5. – 22. 5. 2016

Účastníci: Hanka, Broňa, Kája, Gábina, Eliška, Matouš, Kubík, Markétka, Dan, Johanka, pes Bolka

Dopravní prostředek: k hranicím a od nich vlakem a autobusem, po hranicích pěšky

Tato etapa byla velmi dobrodružná. Hned na úvod jsme se museli vyrovnat s tím, že vlak nás zavezl jen do Zábřehu. Dál, do Vápenné, jsme museli cestovat náhradním autobusem. Ještě že s námi tentokrát jela i Johanka, která se v autobuse Bolky ujala a vzala ji na klín. A držela ji i v okamžiku, kdy Bolka začala mohutně zvracet. Johi kupodivu udržela nadhled a uklidňovala zcela vystresovaného psa. Slitovala se nad námi celá zadní posádka autobusu. Dostali jsme povolení mírně otevřít střešní okénko (ale pozor, aby pánovi neofoukla pleš!). Dámy zalovily v batůžcích a poskytly kapesníčky, většina mužů alespoň povzbudila slovem. Zbytek se tvářil, že to nevidí.

Sotva to Bolka vyhodila a my se z toho vzpamatovali, začal blinkat Matouš a pak i Dan. Na nudu nebyl čas. Ve Vápenné jsme před vystoupením měly ještě s Hankou snahu uklidit spoušť v autobusové chodbičce, ale průvodčí se na nás obořila, že zdržujeme, tak jsme jí tam nevábný materiál nakonec ponechaly bez úprav.

Z Vápenné lesem a okolo lomů – už i s Kájou, Filipem, Gábinou a Markétkou. Po cestě nahoru do kopce jsme si opět několikrát přísahali, že už jdeme naposled, jelikož se to nedá vydržet. Děti to zřejmě tak černě neviděly. Eliška: „… a hurá do nýznerovských vodopádů! Skvělé vodopády. Jo a abych nezapoměla narazila jsem si zadek a našly jsme mloka – divné ale nebezpečné stvoření má totiž jedovaté žlázy a může jed po někom stříknout.“ K večeru jsme dorazili k prameni s názvem Peklo s malým přístřeškem. Batohy jsme schovali do lesa a nalehko se vydali k hranici na Špičák. Odměnou nám bylo pózování na hraničním kameni a panorama s Pradědem. Cíle jsme tedy dosáhli, ale cesta tam i zpět zabrala čas a tak jsme batohy hledali v mlází až za šera.

Tábořiště jsme založili přímo na hranici s Polskem. Ustlali jsme si na polské straně. Večer klasika: čaj, polívka a špekáčky. Většina výpravy si ustlala pod širákem jen s nepromokavou plachtou nad hlavou. Bylo nám zima a na šikmém povrchu jsme se moc nevyspali. Jehličí jsme si ze spoďárů vytahovali ještě druhý den a kořeny cítili mezi lopatkami snad týden. Navíc Bolka v noci asi zavětřila nějaké zvíře a budila nás štěkotem.

Ráno jsme byli vděční za teplý čaj z kotlíku připravený z vody nedaleké studánky. Pak přímo po hranici dál. Šlapali jsme lesem a opuštěnou krajinou. Junioři neremcali, asi už si zvykli. S ubývajícími zásobami jídla batohy splaskávaly. Došli jsme až ke Smrku, kde jsme končili naši zimní běžkařskou etapu. Od něj se zastávkou u Solné chaty na prosluněné loučce s pramínkem, krpálem dolů a přes petříkovský kopec do Ramzové. Na tamní restaurační zahrádce ještě kafe a nanuky a pak už vlakem domů. Odvšivit, odblešit, vyprat a spokojeně zalehnout do měkkého a nesmradlavého. Johanka si vysloužila velkou pochvalu za to, jak chladnokrevně zvládla Bolčinu indispozici v autobuse, ale i za to, že se dobrovolně po dost podstatnou část pochodu ujala batohu.