KOLEMREPUBLIKY IV.
aneb „Lužické hory“
Hraniční úsek: Lužické
hory: Dolní Světlá – Varnsdorf (Hrádek)
Celá trasa: 11 + 16,5 = 27,5 km
1. den: hraniční přechod Dolní Podluží/Herrenwalde – Varnsdorf
nádraží – Špičák – Hrádek
2. den: Dolní Světlá – Krkavčí kameny – Luž – Trojhran –
hraniční přechod Dolní Podluží/Herrenwalde
Termín: 14. 11. –
17. 11. 2015
Účastníci: Hanka,
Broňa, Gábina, Kája, Eliška, Matouš, Dan, Markétka, štěně Bolka a morče
Lentilka
Dopravní prostředek:
k hranicím a od nich autem, po hranicích pěšky
Tentokrát ne vlakem, ale autem. Cesta byla dlouhá, předlouhá,
protože vedla až na chaloupku ve Světlé
pod Luží. Přerušili jsme ji v Českém
ráji výšlapem do pískovcových skal až k zámku Hrubá Skála. Při návratu k autům nás zastihla tma. Hvězdy
nesvítily, skály se strašidelnými stíny všude okolo a počet čelovek omezený.
První dobrodružství se šťastným koncem. Večer v chalupě rozdělení postelí,
praskání ohně v kamnech, čoudící mokré boty a teplé jídlo. Pak už hurá do
hajan.
I druhý den bylo deštivo a zima. Přesto jsme se drželi
plánu. Auta odstavena v Dolním
Podluží a odtud částečně městem a částečně lesem pěší okruh po hranici. Pršelo,
pršelo a pršelo. A někteří z nás frajersky vůbec nesbalili pláštěnku.
Táhli jsme tou sibérií ve čvachtajících botách a těšili se na značenou hospodu
a vyhlídkovou věž ve Varnsdorfu na Hrádku.
Otevřeno mělo být do čtyř, my dorazili za pět čtyři… Navíc nám pán, co na
Hrádku zavíral bránu, sdělil, že tam žádná funkční hospoda není. I autor map se
někdy utne. Děti to vzaly sportovně, přes kamenné moře se vydrápaly na vršek
pod Hrádkem, tam z mechu udělaly vlajku a zapěly hymnu. Pak jsme se vydali
naproti naší motorizované odloučené jednotce (H + G), která se marně pokoušela
přiblížit auta až k zemdleným poutníkům. Lezavou zimu nám z těla v chalupě
vyhnaly až kachláky, brambory na loupačku a gulášovka. Dětem však zábava teprve
začínala: „… potom byla flaška a kapela“
(Eliška, deník).
Po snídani jsme se vydali pěšky z Dolní Světlé do Dolního
Podluží a zpět. Cestou jsme dobyli nejvyšší
horu Lužických hor – Luž. Počasí
se konečně umoudřilo. Míjeli jsme zajímavé skalní útvary, stezky a dřevěné
chodníčky. A pak už dotyk s německou hranicí právě na Luži. Eliška
popisuje: „Na vrchole byl krásný výhled!
Kopce, vesnice… všechno bylo vydět, např. horu říp, milešovku (sopku) a další.“.
Dolů prudkým sešupem, při kterém si někteří málem zlomili vaz. Následně po
rovině lesem od patníku k patníku sledováni jelenem a stádem laní.
Při pohledu na lesní zvěř v těsné blízkosti jsme oněměli
úžasem – stejně jako Bolka. Ta chytla stopu a zmizela v lese. Bylo to
ještě štěně s loveckým instinktem silnějším než naše zoufalé volání a pískání.
Hrozilo, že se nám ztratí. A tak jsme se za ní vydali poklusem do mlází. Běhali
jsme („… teta Kája se dokonce rozběhla…“ Eliška),
volali, ale nakonec se Bolka objevila sama. Od té doby jsme ji pro jistotu
drželi na vodítku. Večer jsme procházeli německým územím za svitu hvězd a
sledovali krásnou lužickou architekturu. Do postelí jsme šli až hodně pozdě.
Následující den už balení a hurá směr Morava. Na původní
záměr odlévání sádrových stop zvířat v lese z důvodů časových i
povětrnostních nedošlo. Zcela postačila alespoň stopařská rychloškola
z knížek o zvířatech u teplých kamen. Děti si do deníčků způsobně zapsaly:
„…zajíc polní po latinsku Lepus
europaeus… vzácný případ kladení běhů při hopkování, divoké prase…, jezevec,
liška, kůň, jelen evropský po latinsku cervus elephus, šlépěj jelena
v úprku s otiskem paspárků…“ a zápisky doprovodily nákresy. Cestou
zpět opět skály, pak už dílem kopečky a dílem hanácká placka s vůní domova.
Komentáře
Okomentovat