KOLEMREPUBLIKY III.
aneb „Góry Opawskie a Osoblaha“
Hraniční úsek: Biskupská
kupa – Osoblaha
Celá trasa: Zlaté Hory–Biskupská kupa–Velká Stříbrná–Wieszcyna–Bartultovice/Trzebina
- Hraniční kopec–hranice
za oborou Helena
- Krzyżkowice – Rylovka – Osoblaha
13,5 + 15 + 8 = 36,5 km
Termín: 26. 9. – 28.
9. 2015
Účastníci: Hanka,
Broňa, Gábina, Kája, Eliška, Matouš, Johanka, Markétka, Filip
Dopravní prostředek:
k hranicím a od nich vlakem, autobusem, po hranicích pěšky
Celá parta se sešla už ve vlaku. Ač byly díky „dnu
železnice“ ceny jízdenek více než příznivé, prožili jsme jej z velké části
v autobuse (výluka Zábřeh – Jeseník). Ze zlatohorské zastávky jsme se
znovu vydali nahoru na Biskupskou kupu.
Opět známý kopec, na jehož vrcholu vychutnáváme zákusky zakoupené Kájou ve
Zlatých Horách na oslavu Eliščiných narozenin. A z Kupy už dolů podzimními
lesy na Stříbrnou horu. Děti hrají
na Indiány, všechny míří spolehlivě vpřed. Cestou míjíme louky a paseky
lemované hraničními kameny. Střídavě jednou nohou v Polsku a druhou
v Česku. Poslední zastávku před noclehem odpočíváme ve vyschlém hraničním korytě
potoka.
Večer jsme na polské straně u Wieszcyny našli dva rybníky, na
jejichž břehu byl i dřevěný přístřešek a ohniště. K večeři polívka a
špekáčky. Pak děti zalezly do „dětského“ stanu a dospělačky zůstaly u ohně. Noc
byla chladná a strašidelná. Kája uslyšela táhlý ženský výkřik z rybníka!? Ranní
chlad vyvolal v Johance pochybnosti o dalším pokračování cesty. Chvíli tvrdila,
že chce ze studijních důvodů odjet domů dříve. Kecy. Zůstala. Kája mezitím
úspěšně navázala kontakt v blízké polské vesnici, kde nám ve Schronisku
umožnili snídani na verandě. Taky tam měli na zahradě pěknou rozhlednu. A právě
na ní Johanku trudomyslnost přešla.
Sluncem zalitými lesy jsme si namířili podél hraničních
patníků, chvíli Polskem, chvíli Českem. Zastavení v polích a pak dolů přes
hraniční přechod Bartultovice/Trzebina,
vesnicí kolem kamenného smírčího kříže přes strniště i korytem potoka, okrajem
lesa a kolem obory. Počasí nám přálo, v lese kromě několika bedel žádné
stopy civilizace. Děti opět hrály Indiány a za občasného hlasitého zpěvu a
průzkumných výprav do remízků jsme se blížili k místu dalšího noclehu, na
konec lesa za oborou Helena nedaleko polské vesnice. Na místě bylo
pole ze dvou stran lemované hraničními česko/polskými lesy, na jejichž okrajích
stály četné posedy. Kája nadšená nebyla, měla strach, aby nás myslivci na
číhané nezastřelili. Netušila, že by nemusela být až tak daleko od pravdy.
Chvíli jsme hledali vhodný terén, ale nakonec jsme se
utábořili na polské straně pole. Jen co jsme začali stavět stany, všimli jsme
si chlapa s dalekohledem tak 100 metrů od nás. Pozoroval. Znervózňovalo
nás to. A pak nám ruply nervy… a vyrazili jsme za ním. Pán v mysliveckém
nás přivítal slovy: “Udělali jste dvě
chyby – vyplašili jste mi daňka a hodláte stanovat v hraničním pásmu.“
(Broňa, deník). Byl to myslivec na čekané. Daňka slyšel rachtat, ale náš
zpěv zvíře vyplašil. Když nám řekl, že si na daňka přijde počíhat
s kolegou následující den o půl páté ráno, spadla nám brada. Stany byly od
posedu, co by kamenem dohodil, a riziko zastřelení bylo vysoké.
Myslivec nám též sdělil, že před 14 dny našli na témže
místě pohraničníci skupinku dětí prchajících z brněnského dětského domova.
Myslel si, že máme s našimi nezletilci stejný úmysl. Pravda, vypadali jsme
už poněkud ošuntěle. S využitím všech komunikačních prvků se nám podařilo vzájemné
emoce uklidnit. Myslivec nakonec slíbil, že naši přítomnost sdělí polským pohraničníkům
telefonicky a daňka nechá prozatím naživu. Ještě jsme si s ním „zatepla“ domluvili
možnost ohně na poli (les byl suchý, hrozil požár), pak honem nudle
s omáčkou v kotlíku, špekáčky a hurá do spacáku.
Noční drama začalo. Les byl plný zvuků, blízký posed vrzal
a klátil se, vzadu v lese se ozýval sýček a snad i ten daněk. Hrdla
stažená hrůzou, uši našpicované, obranné instinkty v pohotovosti. Moc jsme
toho nenaspali. Kája se ráno vydala umravnit děti do „dětského“ stanu s komentářem:
„Děcka, buďte zticha, víte, že jsme to
slíbili tomu pánovi, co volal do Polska, aby nás nezastřelili.“ Efekt byl
dokonalý, děcka okamžitě zmlkla. Rychle jsme se sbalili a vyrazili
z dosahu posedů dál na cestu. Paprsky příjemně hřály, Eliška přijímala
gratulace k narozeninám. A pak už do civilizace – přes pole, vesnice (Krzyżkowice), Hlinku do Osoblahy na úzkokolejku.
Tou pak krásným podzimním odpolednem návrat do domovských stanovišť.
Komentáře
Okomentovat