KOLEMREPUBLIKY II. b) aneb Rychlebské hory podruhé

KOLEMREPUBLIKY II. b) aneb „Rychlebské hory podruhé“

Hraniční úsek:  Bílá Voda – lovecká chata na Špičáku  

Celá trasa: Bílá Voda – Borůvková hora – sedlo nad Travnou – lovecká chata na Špičáku – Skorošice        31 km   

Termín: 11. 7. – 12. 7. 2015

Účastníci: Hanka, Matouš, Eliška, částečně Anna a Jiří Ošancovi

Dopravní prostředek: autem, po hranicích pěšky

Putování druhé etapy v termínu 20. – 21. června jsme ze zdravotních důvodů nemohli podstoupit, tedy v náhradním – prázdninovém termínu jsme vyrazili sami, podporováni babičkou, která s námi část trasy šla, a dědou v doprovodném vozidle. Dále již Eliščin deník:

Tentokrát jsme nejely vlakem, ale z babičkou a dědou přes polsko a dokonce děda měl v polsku kamaráda tak jsme za ním šly! Pohostily nás a zase se jelo! Do Bílé vody a tam jsme vystoupily a šly jsme na krásnou rozhlednu. (Borůvková hora) Panečku to byl krásný výhled. Potom jsme potkaly dědu a ten si vyzvedl babičku, potom jsme už šly sami a tábořily v lese ale vůbec jsme se nebály protože tam u pramene nás potkaly lidi a tak jsme s nimi tábořily. Udělaly jsme oheň a opekály sýr. Ráno jsem dostala dar! Ešus a cestovatelský, cestoval totiž. Těžká cesta hranicemi a kolem krásné, ale jedovaté náprstníky. Cesta do Skoroši, tam jsme se koupaly v potoce a modlily jsme se, aby přijelo nějaké auto.

V podstatě se nám podařilo kopírovat putování našich předchůdců. Vyrazili jsme od protialkoholní léčebny v Bílé Vodě, prošli jsme osadou Růženec, Borůvkovou horu, sedlem nad Travnou. Tady jsme se ovšem vychýlili a navíc tady nás také opustila babička, která s dědou odjela zpátky k Češkovi do Polska. A na krku noc v tmavém lese nad Zálesím. V tomto okamžiku jsem si se dvěma malými dětmi v zádech začala v duchu nadávat. Ovšem milost boží přijde vždy v pravou chvíli, ještě krok, další mučivá výčitka, pravotočivá zatáčka, stmívá se – a koho to v hlubokém lese nevidím – sympatického muže se dvěma dětmi. Následovalo pozvání „do tábora“, sdílení ohně a cenných rad. Jsme zachráněni, Petře!

Druhý den jsme docela solidně bloudili, dosáhli jsme Černého vrchu, Hraničky jsme však záhadně minuli a prodloužili si trasu až na Czartowiec (to jsem chvíli doufala, že se škrábeme na Špičák). Tady jsem také pochopila důležitost zakreslení pramene či studánky v mapě, když jsme málem mřeli žízní a já čelila Matoušově vzpouře. Ten se na velmi příkrém kamenitém terénu, trhajícím žíly, rozhodl stávkovat a tam také pronesl onu památnou větu: „Na žádnou republiku už s tebou  n i k d y  nepudu!“ .

Někde pod Špičákem, na jehož vrchol jsme ani nepomysleli, jsme opět začali kopírovat trasu první skupiny. Cesta po asfaltce do Skorošic byla velmi, velmi úmorná. Tu opět zasáhla vyšší moc. Myslím, že bychom až na vlak do Žulové nikdy nedošli, kdyby okolo čirou náhodou neprojížděli Kája s Martinem. Zkrátka není člověku dobře na „republice“ samotnému, ale dali jsme to!