KOLEMREPUBLIKY II. a)
aneb „Rychlebské hory poprvé“
Hraniční úsek: Bílá
Voda – lovecká chata na Špičáku
Celá trasa: Bílá
Voda – Borůvková hora – sedlo nad Travnou – kaplička v lesích před hradem Karpień
– Hraničky – lovecká chata na Špičáku – Skorošice – Žulová, 15 + 18 = 33 km
Termín: 20. 6. – 21.
6. 2015
Účastníci: Kája,
Broňa, Gábina, Dan, Filip, Markétka
Dopravní prostředek:
k hranicím a od nich vlakem, autobusem, po hranicích pěšky
Putování odstartováno v Bílé Vodě, dál cestou stoupající mezi loukami s vůní jasmínu a
kvetoucími velkými zvonky, „na kládách u
cesty useklá kančí nožka s kopýtkem“ (Kája), stále pomalu vzhůru lesem. První dotyk hranice na Růženci – smutno po zaniklé vesničce
se chvěje ve stínu zarostlých luk, která dnes nahradil les. Stoupáme po
hranici, veselé červenobílé patníky vykukují z borůvčí. Lehce krápe, ale
jdeme v suchu pod podloubím hustých smrkových větví. Krpál stále vyšší, na
jehož konci po travnaté pěšině míříme k nové dřevěné rozhledně. Filip
s Danem navzdory kyslíkovému deficitu hrají jeden ze svých dračáků. Borůvková hora nás vítá dramaticky
šedými mračny a následným krupobitím! V polských sluncem ozářených
rovinách se zaskví duha, svačíme na lavičkách. Pak ještě jednou nahoru abychom
viděli víc, když mraky odešly k horám jesenickým: zelené Kladsko na jihu
jako na dlani, na Sněžníku se válí mrak, v Polsku slunce bije do polí.
Sbíháme dolů po zelené a Kája cestu opět komentuje: „Z rozhledny jsme šli pořád dál, až jsme
došli k ceduli „Pozor, střílí se do 19 hod.“. Naštěstí už bylo po 19. hod.,
tak nás nic nezastřelilo.“ Minuli jsme dvě lavičky na travnatém sedle nad Travnou s výhledy do
Polska. Dál kilometr po silničce ukryté ve stromořadí, pak prudce vzhůru
po polské zelené značce. Kameny v hraně cesty lákají k posezení
v mateřídoušce. Pastvinami k lesu, bonbony pod borovicí, rozvaliny
dávných stavení v lese takřka neviditelné… a nedaleko hradu Karpień nás vítá bílá kaplička N.
Panny Marie obnovená tam, kde stávala ves, ale dnes už je jen les. Na
loučce lavice a stoly, taneční parket i místo na stan, kousek dál potůček. Pečeme
buřty na ohýnku, servírujeme polévku a čaj. Ve stanu juniorů je po večerce
veselo. Dan píše: „ve stanu jsme háli
flašku a bilitam trenírky a spali tam Filda Markétka já …“. Matky ulehly
přímo pod hvězdy. Jedna z nich je zrovna o rok starší. Z veliké dáli
zní polská diskotéka.
Zataženým ránem vyrážíme přes louky a lesní cesty, pak
asfaltkou a strání s výhledy do Kladska a kouskem křížové cesty pod
hranicí pod Černým vrchem. Vylézáme na Przełęcz
Gierałtowskou. Nádherné louky na bývalých Hraničkách procházíme středem nedbaje mokra v botách. Dole u
lesního přístřešku postává skupinka horalů. Máváme si jen tak na pozdrav ze
solidárnošči poutníků… kolem poslední chaloupky s osamělým stromem, po
lesní pěšince stále vzhůru cestou až k hranici poblíž Borůvkového vrchu.
Jsme mokří jak hadr na podlahu.
Pramen ve strži pod loveckou
chatou na Špičáku – rozjaření obyvatelé stále čekají, kdo další vyleze
zpoza roubeného rohu. Pod pojmem „naši chlapi“ si asi představovali něco
většího než Filipa s Danečkem. Obědváme, pak poslední kousek po hranici (nestíháme
si dupnout na vrcholek Špičáku, to nám zůstává jako zářez na příště!) a dolů
k potoku, přes lesy a asfaltkou do sluncem přehřátých Skorošic. Nožky bolí, spěcháme, přes kopeček, žulovský kostel, zmrzlina na náměstí a přes hrb na nádraží – uff,
stihli jsme to všichni.
Komentáře
Okomentovat