Poděkování



Vážení a milí dobrodinci hraničářští,
přejeme Vám vše dobré do roku 2018 a děkujeme za Vaši pomoc při našich cestách KOLEM REPUBLIKY v roce 2017. I díky Vám jsme mohli  loni putovat po hranicích - především vůkol bájné MORDYJÉ: Zima svírala pramen MORAVY, když jsme se k němu bořili sněhem, nad jarní DYJÍ nás vítaly první vlaštovky, horkým létem jsme vpluli na soutok a s podzimem se procházeli po dyjských březích, aby se přes noc krajina zase už překulila do sněhobíla...   
Následuje sumář hraničářských výprav za dobrodružstvím L. P. 2017 včetně konkrétních poděkování:

Čižeby od sněhu do sněhu jsme putovali... 
Začalo to prvním dotekem hranic. Tehdy, v rámci jarních prázdnin v KRKONOŠÍCH, to bylo na SNĚŽCE, na běžkách, případně po vlastním pozadí. Díky za nocleh Sedmerům a za klíčové rady spřátelené geodetické podpůrné skupině.

Pak už jsme systematicky započali s překonáváním hranic našich možností:  statečně jsme v půli března vyrazili do závějí na legendární průsmyk Čilkůt II. Sněhem (a deštěm) z ČERVENOHORSKÉHO SEDLA po JESENICKÉM hřebeni, bořili jsme se do závějí a sáňkovali příkrou pasekou i lesem. Vrcholem byl nocleh v šišaté drnové chajdě EVĚ s dětmi včetně nejmenšího Kubíčka - vivat!

První opravdová letošní etapa - KR 11 - vedla po hranicích masivem KRALICKÉHO SNĚŽNÍKU. V dolinách se zdálo být jaro, ale ze SENINKY od busu jsme stoupali chladným předjařím rozsvíceným žlutými petrklíči a podběly až na KLADSKÉ SEDLO k prvnímu patníku "C/P". Pak už po polském  hraničním hřebeni  a vzhůru lesní stezičkou, co ji jarní tání změnilo v bystřinu. Děti neustále stavěly hráze a jiná vodní dílka (odtud je Filipovo okřídlené: "Dane, mám tady pro tebe nějakou prácičku!"), načež jsme se začali bořit po kolena ve sněhu. Při odpočinku na slunné pasece Matouš tak dlouho dělal, že spí, až usnul doopravdy. A stále vzhůru hlubokým jarním firnem, patníky nevidět.
U chaty FRANCISKY se šeří a krize dostupuje vrcholu. Že jako na vrchol SNĚŽNÍKU už nedojdeme?!... Ale ne! Boříme se dál srázem navzdory trudnomyslnosti, až ke kamennému slůněti schovanému v mlze a k PRAMENI MORAVY, co mu z posledních sil zapějeme... Výbuch radosti, jehož roznětkou je absolutní dno...
Vracíme se sněhem mokří a zmrzlí, v soumraku nás zachraňuje lovecká chata SNĚŽNÁ (díky Jani a Radku, přátelé Jeseníků!). Teplá večeře a oslava narozenin, příběhy Eskymo Welzla čtené při svitu svíčky. Spaní na lavicích i na půdičce se šmírovacím otvorem do světnice. Ráno hlasování: zvolena kratší, ale nejistá "limbová stezka". Propadáme se sněhem nad krajinou v suťových polích KRALICKÉHO SNĚŽNÍKU až k VLAŠTOVČÍM KAMENŮM a dál po sněhovém hřebeni. Znejistí nás bloudění v kosodřevině na pláních MALÉHO SNĚŽNÍKU. Bojujeme s únavou, paní Bováryovou, zimou i mokrem. U stezky v kleči na kousilínku země bez sněhu nabíráme síly. Nad sedlem PUCHAČA klesáme pod sněžnou čáru - hurá!
Pod rozklepanou rozhlednou na KLEPÁČI opékáme buřty  a vnímáme geografický bod jedinečný v Evropě - jsme tam, kde nás umoří úmoří tří moří!!! TRÓJMORSKI WIERCH, juchéj! Na východ do kotle SNĚŽNÍKU tečou vody do MORAVY a celou zemí moravskou až k DUNAJI a ČERNÉMU MOŘI, na západní stráni pramení NYSA KLODZKA, kterážto  S ODROU míří do BALTIKU.  My pak sbíháme na jih po hranici stejně jako vody do LIPKOVSKÉHO POTOKA, TICHÉ ORLICE, ORLICE a LABEM k SEVERNÍMU MOŘI...
Na kraji lesa nás pohladí výhled na romantické širé údolí, daleko vížka kostelíčka a kdesi za ním je nádraží. Vzdálenost odhadujeme aspoň na šest kilometrů a za hodinu nám odtud jede jediný vlak. Běžíme travnatými stráněmi, zoufale stopujeme a cpeme děti přes jejich odpor do auta. Dusáme po silničce, ufuf, hele orsej, ufuf, dupdup, vtipný výkřik a trochu zoufalý smích, hekhek, dupdup... Na zastávce PROSTŘEDNÍ LIPKA děti mezitím studují mravence. Stíháme lokálku, abychom v ní šťastně spolucestujícím smrděli až domů...
 
Pak udeřily sněhové bouře, a tak jsme vyrazili k jihu. 12. etapa KOLEM REPUBLIKY - PODYJÍ -okolo noci filipojakubské začala sborovým "Uff" na celé autíčko, když Hanka bravurně projela BRNO. Pak už přivítání na faře a nocleh v penzionu Výlet ve VRANOVĚ NAD DYJÍ díky paní Magdaléně, s níž jsme si povídaly dlouho do noci a která by se pro nás rozkrájela. Ráno nás na drátech nad poklonou P. M. Třídubské zdravily první letošní vlaštovky, na faře jsme dostali čaj z várnice a chleby s vynikající pomazánkou. Na rozloučenou jsme zpívali naší milé hostitelce do rytmu, když míchala šodó v óbrhrnci. Šli jsme po proudu řeky DYJE, nad níž se míhala hejna jiřiček, svrchu na nás hleděl vranovský hrad, lávka se houpala, vhozené klacky unášel proud, bílé kvítky se smály v trávě. Strmé stráně se zařízlými stezkami komunistických pohraničníků střežících železnou oponu, výhled od LEDOVÝCH SLUJÍ, kdesi v lese ještě neopeřeném dudá dudek.
Pašerácká stezka nás vede vysoko nad řekou podél hranice do ČÍŽOVA. Dál po červené značce kroutící se k potoku a zase vzhůru mezi borovicemi a poli do LUKOVA, kde na faře kamna kouřila, ale nakonec jsme zatopili, uvařili a ulehli pod vysokými stropy díky děkanátu Vranov. Ráno zpět cestou po zarostlé signálce, protáhnout nohy při sledování naučného filmu ve středisku NP Podyjí a zase dolů k řece. Na břehu konečně první patník na hranici s RAKOUSKEM! Svačina u mostu s výhledem na mohutný hrad a Matoušova obrovská duhová ještěrka, kterou pojmenoval HARDEGG. Pak jsme prošli nejmenší rakouské městečko a zase nás NP nutí k úmorné cestě po vlastních stopách. V LUKOVĚ pálení čarodějnic a mezitím tajná výprava mezi poli až k tichému soumraku na zapovězené skále nad řekou stáčející se hluboko dole.
Třetí den zas na východ "podél hranice", kterou zdáli tušíme na výhledu z bývalých ŽELEZNÝCH SCHODŮ. A zase řeka pod námi a též první rorýsi! Skrze vinici ŠOBES, přes lávku, za jezem máváme od sklepení ve skále uzamknutému údolí DYJE. Jen si ještě šlápnout na hranici na HEILIGER STEIN, bloudění divočinou a nakonec uličkou malovaných sklípků k HNANICI, kde navazujeme na loňské putování bicyklové.

V čase podletním, kdy v horách kvetou sedmikvítky, jsme díky přátelům z rapotínské farnosti  nacvičovali pro Noc kostelů divadlo "O zázracích Vřesové studánky", a proto jsme se na hřebeny JESENÍKŮ vydali doopravdy. A doopravdy znamená pěšky až zespoda! Nahoře na VŘESCE opravdu zazněl lesní roh, štěkala smečka psů dorážející na jelena a myslivec Niewall objevil zázračný pramen... Díky hajnému Milanovi jsme spali v dřevěné lovecké chatě KVEDLENĚ, děti si radostně hrály na vývratech a ranní vítr voněl lišejníkem. Cestou zpět jsme nosili kočárek s miminkem přes močály, ve studeném dešti pili z pramínku na hřebeni a klesali zas do hlubokých údolí.

                                   
                                   
                                 

                                                   Co s přehledem nás uzdraví?
                                   Co zachrání nás znova?
                                    Na horách nebe modravý
                                    a voda křišťálová.
                                    Jen trošku si jí odnesem,
                                                     i to nás tolik posílí...
                                                    Ať dál tu teče pod vřesem,
                                                    voda, co pijí motýli.



Následoval Kájin letmý dotyk cyklistický od RAPOTÍNA až na PAPRSEK = na polské pomezí sama na kole:  ta dálka, když byl hřeben hraniční kdesi na obzoru, to funění do kopce za PETŘÍKOVEM, kde probíhal jakýsi závod horských kol a já jediná neměla číslo… a ta krása, když jsem dojela o polednách až nahoru a padla mezi posledními mezi PRADĚDOVY LETOKRUHY na dřevěnou rampu. Pode mnou se vlnily zelené dálavy, nahoře běžela bílá oblaka po modrém nebi a za hlavou mi tak přenádherně vyhrával Old Time Jazzband - díky!!!

13. etapa kolemrepubliková - MORDYJSKÝ TROJÚHELNÍK - se odehrála počátkem prázdnin. S kamarády a širokou rodinou (díky!) jsme se sešli ve STRÁŽNICI a na kánoích laminátových i nafukovacích jsme pádlovali mezi patníky česko-slovenskými. Nejkratší byla plavba po BAŤOVĚ KANÁLE s civilizovanými přístavy, motorovými lodičkami a kafem na výklopníku - ovšem končilo to prodíráním se divočinou!
Také po řece MORAVĚ v lehkém deštíku ponejprv překrásnými meandry s písečnými plážemi a strženými břehy, pak úseky hraniční mezi luhem zeleným pustým vpravo a slovenskými poslepovanými rybářskými chatičkami na navigaci až na konec země moravské na soutoku a pak dál k mostu ze SLOVENSKA do RAKOUS (HOHENAU AN DER MARCH). Nu a ze západu svírá onen lanžhotský cancourek řeka DYJE.       
Proto jsme se vydali do BŘECLAVI a tam nechali auta u železničního mostu: "Teda fakt díky" pánovi co jsme mu zaparkovali na jeho úhoru před domem, že na nás zavolal strážníky, aby bosá autíčka obuli a díky strážníkům, že byli docela rozumní ... Nic zlého ještě netuše jsme mezitím pluli v proudech  pod čápy v hnízdech na vysokých holých stromech, kolem utopeného bunkru i se štičím úlovkem a koupáním a výskotem v rozmarné čisté tančící řece. Tiše jsme proplouvali nad hlubinami podél rakouského břehu pod nebem síťovaným velikými čeřeny visutými od dřevěných chatek. Náš první kolemrepublikový TROJBOD (MORAVA, RAKOUSY, SLOVENSKO) na soutoku MORAVY a DYJE, na něm tři nadšeně rozevláté grácie mezi kopřivami jak na špici Titaniku a Eliška v oranžové vestě jakožto motýl vznášející se s proudem přes tajemný geografický střet tří zemí kdesi pod zčeřenou hladinou.
 
V rámci oblíbených hranic našich možností jsme na přelomu prázdnin s kamarády z farností PODESNÍ (díky!) vyrazili na farní tábor "U zázračného pramene" ke studánce svaté Anny u ŽÁROVÉ. Tábořili jsme ve stanech v kotlince mezi lesy v podhůří JESENÍKŮ díky farmáři Pavlovi a vyráželi vedrem na spanilé jízdy s vozíkem. Naše  "Chrámové divadlo z Třívsí" uvedlo v HANUŠOVICÍCH na rychtě díky zdejším rychtářům (galerie Abakuk) a v kostele ve VELKÝCH LOSINÁCH díky zdejší farnosti a otci Milanovi hru se zpěvy a veselím o zázracích VŘESOVÉ STUDÁNKY. Tábor byl "jakokdysi": svět lesní, hledání, putování, pramen a uzdravení, vyprávění o Longinově kopí, čeledíni a děvečky, rychtář i dráb a zvoník, zpěv a zkoušky v čeledníku, táborák (dík za buřty a dobroty otci Slávkovi a jeho suitě), slunce i déšť, noční bojovka, plížení v trávě či vyprávění u nočního ohýnku pod mateřídouškovou strání a o klekání zpívaná modlitba z Anděla Páně:


Děkujeme ti, pane,              
jen ty víš, co se stane,
úsvit dals v soumraku.
                  Jsme malí před tvým zrakem
                  studánku se zázrakem
                  vepsal jsi do mraků.






Ke konci prázdnin na chaloupce v LUŽICKÝCH  jsme se díky celé rodině dotkli hranic s POLSKEM, když jsme sjeli kroutící se říčku SMĚDOU na šešulce FRÝDLANTSKÉHO VÝBĚŽKU.

Nu, a když nastala doba říje, vyrazily jsme poznovu po částech zdolávat další hranice našich možností: Když totiž před Hankou pronesete zdánlivě šílenou, ale dostatečně odvážnou a vyzývavou myšlenku, tak ji tato chytne a nepustí. A proto se Hanka nejprve sama samotinká se štěkající Bolkou na vodítku vydala od ŠUMPERKA na tak zvanou (námi nazvanou) JESENICKOU PODKOVU (neboli putování po hřebenech lomontích, co vytváří  podkovu kolem údolí DESNÉ). Aby v tom Hanka nebyla sama, přidala se i Kája. Nefffšední (jak jinak) zážitek popsaly takto: spaly jsme v PEKAŘOVĚ, ranní kafe se vařilo na visutém balvanu u TŘECH SRUBŮ, pak jsme seběhly na louky PŘEMYSLOVSKÉHO SEDLA a vzhůru po spádnici  na ČERNOU STRÁŇ s ohýnkem v zatáčce a z posledních sil až k myslivcům pod VOZKOU (pšt, díky, ale úplně potichu, je přece říje). Na TROJMEZÍ jsme se stočily zpět a přes ČERVENOU HORU do tmy lesů u chaty EVY, ranní odjezd i s trofejí (jelením srdcem) z ČHS.
Odtud jsme v PODKOVĚ pokračovali za pár týdnů už i s dětmi. Díky ornitologům na sedle v čele s malým Vojtou, co tu kroužkovali ptáčky, víme, jaký je to pocit držet v dlani něžného králíčka s ohněm na čílku. Po dlouhé štrece jsme dobyli PRADĚD - nejvyšší bod MORAVY i SLEZKA, co je po hranicích už třetím rokem obcházíme. Mraky se valily, vítr fičel a rychle se smrákalo v horském lese nad KURZOVNÍ, kde jsme poprvé při našich cestách spali v hotelu. A ráno vítr a zima a sníh - hřeben JESENÍKŮ nás pořádně vyzkoušel!!! Nejdrsnější chvíle nás teprve čekaly, ale děti šlapaly a nosily batohy i Kubíka, když jeho šestileté nohy potřebovaly nabrat sílu. Všichni jsou to hrdinové! V kamenné JELENÍ BOUDĚ se tancovalo a zpívalo, abychom rozproudili zmrzlou krev a na SKŘÍTKU nás zachránila horká čokoláda.
Poslední letošní etapa v půli listopadu měla nový rozměr: byla rozšířená o rodiče a bratry - díky za účast!!!. Etapa  KR 14, tedy SLAVONICKO, zvaná též Pramlýny na Dyji alias Česká Kanada se spaním ve STÁLKOVĚ na SÝPCE díky Bobovi a skautské Dvojce Brno. Nejprve výprava do RAKOUSKA za pramlýny, kde bývali mlynáři prapředci rodiny Ošanců. Všichni účastníci třech generací a dvou rodů šlapali svorně kolem lehce meandrující MÄHRISCHE THAYA (MORAVSKÉ DYJE) od plovárny jak z Rozmarného léta pod zříceninou kaple sv. Pankráce ve WEIKERTSCHLAGU stále proti proudu k pramlýnu BAUMÜHLE.

Oblézáme mlýnici u jezu pod skálou, Eliška padá do náhonu (jen bláto), nakukujíce do oken světnice obdivujeme vybavení ve stylu  biedermeieru. U brány se smí fotit jen pokrevní příbuzní dávných mlynářů a před deštěm se schováváme do sklepa ve skále. Cestou z výpravy nesmíme minout SLAVONICE a hlavně zdejší cukrárnu! Posléze v tichém úžasu a padajícím mlžném soumraku obdivujeme renesanční náměstí a s hlavami zakloněnými bloumáme  pod sgrafity i v podloubích, zatímco děti si kolem kašen hrají na honěnou.
V sobotu drsně hraničářská část pro skalní členy kolemrepublikové čety: ze STARÉHO MĚSTA POD LANDŠTEJNEM k hranici, zde různotvaré patníky v borůvčí, přitesané z místních kamenů, TROJMEZÍ ČECHY-MORAVA-RAKOUSKO s plížením a šiškovým minometným útokem z hlídacího posedu, svačina v MAŘÍŽI na lavičce před dílnou pestrobarevné keramiky, smutná zřícenina zámku s úžasnou modřínovou alejí k rybníku a asfaltová cyklostezka (!) končící uprostřed oraniště - ještěže naše patníky byly na dohled!
Krize ve FRATRES, když děti odmítají pokračovat, že prý tady v zemi cizí na dvoře selské usedlosti v besídce ze zimostrázu jak od Jiřího Trnky se zlatým vejcem v hnízdě na stromě nad  kamenným stolem počkají, až je vyzvedne strejda Adam. Jenže ten teď s bratrem říčním vlkem pluje po DYJI z RAKOUSKA na MORAVU daleko odtud u DROSENDORFU (dotek uznatelný, pokud máte, hoši, o něj v té tisícovce letošních kilometrů po řekách zájem).
Ale my přece jen jdeme dál i s brblající omladinou, kolem zrušené tratě, do strmých stoupání v pustých borovicových lesích RAKOUSKÝCH směrem k východu, podél obor daňků s převysokými posedy. Výhledy do krajiny DYJE jsou pohlazením po našich hraničářských duších. Spěcháme, neb je nutný přechod zelené hranice dřív, než padne tma, a pak už jen les a podél bříz dolů, kde nám jdou bratři říční vlci naproti...
Poslední hraniční kilometry ve tmě kufru auta, židovský hřbitov v černém lese u PÍSEČNÉ a zpět na základnu STÁLKOV přeplněným autíčkem (5 dospělých + 4 děti). Ráno je svět sněhobílý, děti stavějí klouzačky, pevnosti a sněhuláky a dospělí jdou za loupežníkem Graselem a básníkem Schillerem krajinou osamělých skal, sněhových krajek na pasekách zrzavých modřínů, rybníků v lesích s žulovými plážemi a též neuvěřitelným tábořištěm na (nekecám, opravdu na) skalách a  vyvýšených dřevěných plošinách.

Poslední do tuctu byl dotek silvestrovský, Lužickohorský: rodinný výlet (díky synci "deváťáci", že jste i přes ty vaše kecy šli) SVĚTLÁ, KROMPACH, HVOZD se sněhovou vichřicí na vrcholové pyramidě a pak SASKEM skrz ZITAUERGEBIRGE zpět s výhledy na strážní hrad OJBÍN. S večerem padal soumrak a něžný sníh do loupežnického údolíčka, které nás vedlo přes hranici kol známých patníků z ciziny domů.

A nakonec veliké díky těm doma, co mají k dispozici nejen mapy snad všech koutů naší vlasti, ale taky dobrou radu či pochopení… vždyť k nim se vracíme utahaní, ale šťastní ze všech směrů od našich hranic KOLEM REPUBLIKOVÝCH ...

S díky Vaši  hraničáři


https://kolemrepubliky.blogspot.cz




Vážení a milí dobrodinci,
přejeme Vám vše dobré do roku 2017 a děkujeme za Vaši pomoc při našich cestách KOLEM REPUBLIKY v roce 2016.
I díky Vám se naše skupinka mohla radovat z putování pěšky, běžky, kolmo, loďmo, letem světem, bobmo, plavmo....  
(následuje sumář hraničních úseků 2016 od severozápadu až k jihu)

ORLICKÉ HORY v horkém létě pěšky táhnouce vozík, na němž byly kulisy, spacáky i marodi. První výhledy do POLSKA ze ŠERLICHU, cesta po hřebeni  a placatá VELKÁ DEŠTNÁ, nocleh na fotbalovém hřišti díky z.s. Za horami v ORLICKÉM ZÁHOŘÍ. Opuštěnou polskou silničkou podél ORLICE mezi lesy, koupání v přehradě (po hranicích plavmo), trsy voňavé mateřídoušky, fakt drsný brod s vozíkem přes řeku hraniční, noclehy a divadlo o Jonášovi a Božím milosrdenství v nedostižném prostoru kostela se skleněnou střechou díky společenství Neratov. Studený déšť v ZEMSKÉ BRÁNĚ s nečekaným šplouchem do romanticky balvanitého koryta, usušení-večeře-divadlo-nocleh v tanečním sále díky restauraci Na Čiháku. Rozhledy z alejí a polámané kolečko i krásní koně co šli s námi po poslední výspě hor až nad LICHKOV - to byl náš hraniční farní tábor "Chrámového divadla z Třívsí".

Část hraničního lesního hřebene pod KRALICKÝM SNĚŽNÍKEM u PAPRSKU, kde nám lyže spadla z lanovky, jsme ujeli na konci zimy po běžkách kolem zavátých červenobílých patníků od POLSKÉ HORY přes pláně TRAVNÉ až po SMRK ve vichřici, kdy jel Matoušek ve vleku po bobech a pár metrů hranice než se zapíchl do závěje i proletěl vzduchem!

Na počátku velkých prázdnin jsme s kamarády a širokou rodinou (díky!) sjeli dříve hraniční řeku OPAVU (podél HLUČÍNSKA) pádlujíce na kánoích, a pak též opravdovou hranici s POLSKEM splouvajíce řeku OLŠI/OLSZU z KARVINÉ k ústí do ODRY, netušíce, že to má takový šmrnc, neb OLŠE měla stav takřka povodňový, a tak někteří z nás včetně toho nejmenšího čtyřletého kousek pod splavem po hranici i plavali!

Uprostřed léta jsme nazuli pohorky a vyšlápli blátivými lesy po hranicích se SLOVENSKEM od rmutné říčky VLÁRY na hřeben BÍLÝCH KARPAT, kde nás po předlouhém dni překvapil zázrak nečekaný v podobě neuvěřitelného zpívajícího rodinného společenství v dřevěnici Na Sítném. Stmívalo se, děti se začínaly bát a všude okolo ... stanování zapovězená CHKO!  Ale sebraly jsme odvahu a zaklepaly na dveře usedlosti uprostřed luk a zažili díky tomu výbuch vlídnosti a pohostinství, který člověka může potkat opravdu jen na konci světa - díky milí kopaničáři!
Slunce nás pak pálilo v příkrých stráních STARÉHO HROZENKOVA, ale přece jsme zpívajíce předlouhou rozvernou feministickou místní "Okolo Súče"došli až na LOPENÍK se studánkou, co vodu dala, s vlčími plameny a opuštěným noclehem pod rozhlednou.
Pak lesy dolů a přes pastviny bloudíce,  až nás pohltil nekonečný krpál  a prales bukový, no, už jsme ani nevěřili, že se na JAVORINU vyškrábeme. Došli jsme se soumrakem, na krásné hoře s ošklivým vysílačem jsme si díky trampském ohni uvařili večeři, nekonečný lán žlutých trav šelestil a my spali nad krajinou mrkající světýlky hluboko pod námi.
 Nocleh pod plachtou rachotící ve větru, k snídani na patníku kotlík vloček s hrstí malin voňavých a pak už jen dolů mezi buky - proti nám zástupy táhly vzhůru na ČS setkání folkloristické tam nahoře  na hoře, a tak jsme se vyptávali, kdo by nás naučil zdejší písničku. Díky neznámé paní, která, ač její skupinka též spěchala vzhůru, přesto se zdržela a zazpívala nám tak, tak něžně: "Javorina chuapci, Javorina, má milá má modré, modručké modručké, má milá má modré... pod očima" S tou písní na rtech jsme seběhli do údolí, brodili potok a stihli i zmrzlinu ve VELKÉ NAD VELIČKOU.
Poslední letošní etapa KOLEM REPUBLIKY se konala o podzimních prázdninách - ty nervy dopravit s Českými Drahami nás i kola na JIŽNÍ MORAVU bych Vám nepřála. Avšak zdařilo se a ze ZNOJMA kol svaté Kateřiny jsme prodrncali na kolech dolů přes hluboce zaříznutý kaňon DYJE a pak tlačili bicykly táhlým stoupáním až na krásná suchá vřesoviště, kde se kolo polámalo na cimprcampr a museli jsme se rozdělit. Po písečném hřebeni a dolů, od hranic s RAKOUSKEM na dohled a pak už jen tmou, tmou, tmou a nocí naše světýlka jak v lampionovém průvodu přece dojela na faru v Hrádku. Díky panu faráři jsme spali v teple a děti hrály svaté pexeso.
Ráno nás pan farář vzal do tiché krypty pod kostelem i do rotundy svatého Oldřicha a pak už zas slepit píchlou duši a šlápnout do pedálů zamženou úrodnou krajinou k patníku na hranicích nad DYJÍ, oběd mezi sochami v rakouských lázních LAA AN DER THAYA, cyklostezkami zvlněnou zelenou krajinou, kolem pohádkového kopečku obkrouženého hobitími bílými sklípky, podzimně barevné vinice, děti výskající a šlapající vesele vpředu pospolu, v zapadajícím slunci Mikulovský zámek před Pálavou. Noční dobrodružství v židovském městečku MIKULOVĚ díky noclehům u Sojků!
Hřbetem PÁLAVY na kolech s hrady na skalách, díky traktoristům sklízejícím víno, co nám ho dali ochutnat, pravěk v PAVLOVĚ a ve vichru se třepotající draci Novomlýnského moře a zákazy, které je třeba přestoupit, abychom dojeli. Též díky panu vinařovi Zemkovi, co nám cizím zvědavcům povyprávěl o révě a seznámil nás s Martinským vínem, jehož kuličky slaďoučké jsme pak ozobávali kráčejíc vzhůru řádkem vinice, když slunce nasvětlovalo bílé útesy nad námi... I za vodu chladivou,  co nám dali ve vinném sklípku v Bavorech díky, svorně jsme pak ujížděli podvečerem a ten nejmenší šlapal vestoje do pedálů velkého bicyklu - pohupující se silueta v zatáčce proti ohnivé obloze. Jen ten dojezd zas nocí se tmící, ale pak palačinek takřka stovka k večeři - díky Gábi, Tome!
Kola drkotala po dlažbě mikulovské dolů k bývalé celnici a hraniční cyklostezkou přes památník Železné opony - hltali jsme všechny ty příběhy o odvaze a odhodlání na cestě za svobodou a pak jsme k nebi mezi rezavé stély zašeptali modlitbu za ty, kteří tu zahynuli... Nad VALTICEMI oběd ve vichru, díky průvodci v Muzeu železné opony za info (příště k vám zajdeme), Kolonáda monumentální a vinice a vinice na hřbetě s výhledy dalekými a s přesladkými hrozny na řídítkách, mňam! Vesele nesnadná hranice po mezi mezi poli s ořešáky, tlačíme kola oranicí, slunce klesá do nížiny, pod koly praskají kudrnaté číšky žaludů od jižanských dubů cerů,  naposledy rakouskou alejí, smytí hroznového cukru z rukou u Františkova rybníka, lužními lesy vine se řeka DYJE, zámeček POHANSKO a elfi stromoví nás vyprovázejí až na nádraží do BŘECLAVI.

 Na závěr roku ještě HRANICE NAŠICH MOŽNOSTÍ! Ty jsme poznávali při zkoušení adventního divadla "Vánoce podle Matouše". Hráli a zpívali jsme ho s láskou a pro radost nás i diváků, avšak naše počty neustále snižovala chřipková epidemie. Ale vždycky se našel někdo z blízkých přátel, který pomohl - díky!

 
A ještě ... tam někde vzadu v hlavě tiše svítí světýlko věčné, že po návratu ze všech cest nás někdo čeká, díky němu víme, kde jsme doma, díky němu můžeme vyrážet KOLEM REPUBLIKY, neb je kam se s radostí vracet... díky

S díky Vaši hraničáři.

Komentáře