Kilometráž

První tři etapy jsme zdolali pěšky - , z toho druhou – rychlebské hory dokonce nadvakrát, neb nemoce dětí nedovolily Matce myšlenky vyrazit s námi a tak si to pak se svými rodiči a ratolestmi dala samostatně v rozptylu od počátečního nadšení až do HLUBOKÉ krize… takže první  jarní kilometry hraniční aneb KR1 –ze ZLATÝCH HOR hurá vzhůru na hranici na BISKUPSKOU KUPU – to je bod 1 s velkým J a po hranicích již na západ až do BÍLÉ VODY, kde začínala o měsíc později ona dvojaká KR2 přes takořka celé RYCHLEBKY s koncem na ŠPIČÁKU (hranice) dolů pak protrpěno  šílených 8 km na vlak do ŽULOVÉ. Na podzim pak znovu vzhůru na BISKUPSKOU KUPU, abychom zamířili na východ dolů borůvčím přes GORY OPAWSKIE a vyschlými koryty potoků a dubovými chrastícími lesy až do plání OSOBLAHY.

V pozdním podzimu -  tedy 17. Listopad, jsme vyrazili na spanilou jízdu do Čech a přešli kus Lužických – těch maličkých zastrčených horeček -  od FALKENŠTEJNA ze SVĚTLÉ přes špičatou LUŽ a dolů entími bukovými lesy a pak okolo VARNSDORFU zas krajinou civilizovanou.

Upozorňuji milovníky numerologie na výpravy v násobku pěti – první jsme vyrazili na běžkách objet Paprsek – mnozí takřka poprvé na prkýnkách sněžných (trasa hraniční SMRK-PAPRSEK-POLSKÁ HORA)a zjara pak jsme doráželi KR6kou chybějící kousek mezi ŠPIČÁKEM a SMRKEM na konečku Rychlebek – 26 a půl km jsme ušli za 2 dny borůvčím kvůli těm devíti hraničním! Nu ale Javornický výběžek jsme měli za první rok obšlápnutý!

A přišlo druhé léto a o naší úchylce se doslechl bratr admirál – ten je zase šáblý vodou. Za rok sjede i 1000 km po řekách. Čižeby nám navrhl, abychom společné tradiční prázdninové rodinné vody mohli směřovat k tokům hraničním. Takže jsme sjeli Opavu – říčku bývalou  hraniční (než nám Prajzsko ve Versailess přiklepli) a pak i rozvodněnou Olši z KARVINÉ až k ÚSTÍ DO ODRY – vše na kánoích laminátových či pálavách nafukovacích, první šlajsnu i plavmo, že!

Za prázdniny  jsme zvládli dvě etapy: horské putování přes Bílé Karpaty od VLÁRSKÉHO PRŮSMYKU přes ŽÍTKOVOU, LOPENÍK I JAVORINU až k VELKÉ NAD VELIČKOU – lesy nesmírné a výhledy do nížin českých i slovenských. A pak netradiční farní tábor – pětidenní přechod Orlických hor od ŠERLICHU po LICHKOV táhnouce vozík, na němž jsme vezli kulisy a převleky a po cestě hráli divadlo v plném kostele i prázdné knajpě. A Podzimní výroční desítka byla cyklistická, abychom širé roviny jižní Moravy zvládli bez úhony – ze ZNOJMA přes vřesoviště a tmou do HRÁDKU, pak cez LÁZNĚ LAA AN DER THAYA, kolem dokola PÁLAVY a vinicemi barevnými přesladkými až do BŘECLAVI.

Jakmile se rozjařilo, vyrazili jsme, netušíce nikterak, že na KRALICKÉM SNĚŽNÍKU (KR11) tomu tak ještě není ! Ovšem trasu z KLADSKÉHO SEDLA přes SNĚŽNÍK a evropské rozvodí tří moří na KLEPÉM až do DOLNÍ MORAVY jsme zvládli s vypětím všech sil sněhem přehlubokým. První vlaštovky a rorýsi nás přivítali V PODYJÍ a vynahradili nám, co nám zapovídal národní park – štreka jen po dovolených cestách - k hranici do kaňonu Dyje jen juknout- „Herdek tohle bude Hardegg!“ a hned zas zpět – z VRANOVA do LUKOVA, VINICE ŠOBES,  až do HNANIC, kudy jsme již projížděli po bicyklech. NU a zase prázdninová voda(KR13) – Mordyjé – čápi a luňáci a písčiny a proudy…– tedy MORAVA, DYJE A BAŤŮV KANÁL – LANŽHOTSKÝ VÝBĚŽEK po kánoích od BŘECLAVI I STRÁŽNICE AŽ PO SOUTOK – a náš první trojbod (ČESKO-RAKOUSKO-SLOVENSKO)!!!

A když se podzim lámal do zimy, vyrazili jsme na rozšířenou rodinnou výpravu na Slavonicko (KR14) – zvládli jsme kus hranic podél Dyje i trojbod česko-rakousko-moravský:  ze STARÉHO MĚSTA POD LANDŠTEJNEM přes MAŘÍŽ a lesy velebné až do PÍSEČNÉ.

NU a KR15 byla zase zimní – nedá se tak úplně říci, že sněžná – však uslyšíte. Ale plánovali jsme ji po běžkách a opravdu jsme za 3 dny (a noci) přešli JAVORNÍKY: BUMBÁLKA- KASÁRNE -KOHÚTKA-KRKOSTĚNA A MAKYTA, cez ANTARIK a rozhlednu na ČUBOVĚ KOPCI do STŘELNÉ. A v chladném jaru pak na KR16 - přes louky šedavé mezi dubisky rozesetými, vinicemi s tajemným rozpukem oskeruší… – toŤ SLOVÁCKO: HORŇÁCKODOLŇÁCKO – tedy jih BÍLÝCH KARPAT z VELKÉ NAD VELIČKOU přes TVAROŽNOU LHOTU do SUDOMĚŘIC NA BAŤOVĚ KANÁLE. KR17 pak zaplnila chybějící kousek hranice VALAŠSKÉ – návdavkem jsme obešli PŮLČÍNSKÉ SKÁLY Z LIDEČKA a pak zas po hranici k jihu od STŘELNÉ po loukách rozkvetlých zlatými petrklíči, kol strmě bílých slovenských brál VRŠATCE až dolů k VLÁŘE.

Červencové mraky koryta řek nenaplnily a tak jsme dřeli lodě mělkou Bečvou s hraničním výletem na ODRU – ovšem to byla nádhera, vody plno, divoké meandry a písčiny a nikde nikdo  – a  to vše v katastru „ČERNÉ OSTRAVY“! Poslední podzim pak zas pěšky na OSOBLAŽSKO zvané ZÁMECKÉ: třídenní překonání trasy KRNOV-MĚSTO ALBRECHTICE-SLEZSKÉ RUDOLTICE – OSOBLAHA v dešti, pak mlze a poslední den uragán!

Nu a poslední, dosud v hlavách tepající VELKÁ BÍLÁ CESTA – KR20 –ŠUMAVA – 5 denní to dobrodružný podnik (i když v roce 1910 to za 3 dny přešli odvážlivci z KČT). Nekonečná bílá stopa, tma i nejhlubší modré nebe, námrazy bílé a miliony hvězd nad hlavou i na sněhu zářících, vysokánské zachumlané smrky i pahýly suché, kde tetřeva očekáváš, v pustých slatích říčky ukryté v ohromných závějích … Nu ano, i my občas nechtěně ukryté v ohromných závějích…. ze ŽELEZNÉ RUDY – ALŽBĚTÍNA přes PRÁŠILY, MODRAVU A KVILDU, OKOLO PRAMENE VLTAVY NA KNÍŽECÍ PLÁNĚ nesmírné, STRÁŽNÝ , pak hluboké lesy kol SWARZENBERSKÉHO KANÁLU – JELENÍ VRCHY na konci světa a pod dohledem mohutného PLECHÉHO dolů k LIPNU do NOVÉ PECE na vláček.