Doteky

Dotek 2: vodní admirálský 

2017	Rakousko	Thaya	2km	Unterthurnau - hranice s ČR	ZW	18.11.
Vodočet: cca 2,5 m3/s			Popis: Na vodu pod mostem a jezem, pak pusté kaňonovité údolí s mírnými peřejkami a rulovými skálami. Stav vody spíše limitní, trochu to už v peřejkách a rozlivech drhlo. Hranice jde k řece asi třikrát, spluto s bráchou na pálavě.
2017	ČR - Morava	Dyje	5km	hranice s Rakouskem - Podhradí most	ZW, WW I	18.11.
Vodočet: vodočet Podhradí, stav: 45 cm, 2.5 m3/s			Popis: Hezký úsek bez jezu v romantickém kaňonovitém údolí, poprvé jsem vjel na kánoi po řece do ČR a ne naopak, i jedna peřejka slušnější WW1. Spíš limitní stav průtoku - už to občas dřelo, volej nad jezem a chatky až ke konci úseku, ledňáček, skorec a volavka. Oběd na ohníčku na místě občasného skautského tábora. Asi 4°C, lokálně deštík i sluníčko, spluto s bráchou na pálavě.

Dotek 1: vodní admirálský 

2017	Polsko	Smědá	6km	Ves - Spitków	ZW, WW I	22.08.
Vodočet: cca 2 m3/s			Popis: Polsky Witka, hraniční úsek s ČR a pak kousek Polskem a po hladině nádrže Niedów, i za tohoto stavu hraničně sjízdná (trochu to občas dřelo), mírná vrbičkárna připomínající Lužnici, voda čistá, s dětma, ségrou a spol. Ségra se nám na přehradě stratila, pak se zas našla. Spluto na pálavě.

KOLEMREPUBLIKY – krkonošská mezihra o výstupu na Sněžku – kontakt s polskou hranicí

Hraniční úsek: Sněžka, 0 km

Celá trasa: Pec pod Sněžkou po cyklo a žluté – Nad Portášovými boudami – Růžohorky – Růžová hora – Sněžka, 7,9 km

Termín výstupu: 10. 3. 2017

Účastníci: Hanka, Broňa, Eliška, Matouš, Dan

Dopravní prostředek: k hranicím a od nich zpět do vnitrozemí autem, pěšky a lanovkou

K dalšímu letmému doteku s polskou hranicí došlo v průběhu výstupu na Sněžku. Tu se nám pár dní před tím nepodařilo zdolat na běžkách. Nicméně mapa s označením naší nejvyšší hory v teple Davidova bytu velmi provokovala a přitahovala pozornost. „Když už jsme tady, je hřích to aspoň nezkusit.“ A tak jsme si výstup naplánovali v průběhu odjezdové trasy. Bronin deník dále uvádí: v pátek… „vyjeli jsme už po deváté hodině a vzali jsme to na Pec pod Sněžkou v trvalé snaze zdolat tu mrchu Sněžku.“

Cesta probíhala v dešti, do poslední chvíle jsme s Hankou zvažovaly, zda mokří na Sněžku vůbec dolezeme a jak pak hastrmánky povezeme v autě 3 hodiny domů. Nicméně vzhledem ke stoupající nadmořské výšce začalo před Pecí sněžit. Vsadili jsme tedy vše na jedinou kartu a vydali se vzhůru.

Ve spolupráci s místním dědou jsme zvládli sofistikované parkování. Pak už dle tradičně nedostatečného značení vzhůru po trase Pec pod Sněžkou – Růžohorky – Sněžka. Do Růžohorek celkem pohoda, sněhu přibývalo. Pak ale nastoupila mlha, vítr a nulová viditelnost. „Cestu vzhůru jsme spíše cítili než bychom ji viděli, orientovali jsme se podle drátů lanovky.“. Nahoře byla zřejmě upravena do podoby kamenného chodníčku lemovaného dřevěným zábradlíčkem, ale ve sněhu a ledové krustě se tyto vymoženosti ztratily.

I když batohy na zádech byly celkem lehké, zdálo se nám, že neseme tunu železa. „Nic nám neznělo tak sladce jako skřípání rozjíždějící se lanovky a v blízku znějící zapípání u budky lanové dráhy. Finále kopce jsem absolvovala se subjektivním pocitem infarktu a srdeční slabosti, Hana držela v každé ruce jedno své dítě a přikrčená jak zubr se hnala vpřed za temného hučení hymny.“  (Broňa, deník). Na vrcholu Sněžky bylo tak zima, že nám omrzly vlasy. Viditelnost nulová, ale byli jsme tam. Později jsme zjistili, že na české straně byla i poštovna, o které jsme slyšeli předem, ale mysleli si, že ta bouda je hospoda.

Cestu zpět jsme zvolili lanovkou. Měla skleněné stěny i střechu. A byla v ní zima. Cesta dolů do Pece trvala 15 minut. Matouš se velmi bránil, obával se, že se to s námi nezavře, utrhne… Nakonec jsme ho dovnitř s křečovitým výrazem doslova nastrkali. Představa, že kvůli jeho obavám jdeme dolů pěšky zimou, tmou a větrem, byla neúnosná.

Na prázdné parkoviště v Peci jsme dorazili až potmě, v totálně mokrých botách a zcela zmrzlí. Čekal nás ještě více jak tříhodinový přejezd domů a pak už jen samá pozitiva: vlastní postel a plánování dalších akcí. Dan a Eliška zúročili informace o Sněžce ve vlastivědě. Pozn: zápis v Bronině deníku končí větou: „Bylo to moc fajn!“. Snad jen cynik může takto poklidně zakončit řádky, které nás málem stály duševní i fyzické zdraví J.

KOLEMREPUBLIKY – krkonošská mezihra se zlomenou běžkou – kontakt s polskou hranicí                            

Hraniční úsek: u Špindlerovy boudy, rozcestník u Petrovy boudy, 2 km

Celá trasa: Špindlerova bouda – Petrova bouda – Brádlerovy boudy – Martinova bouda – Labská bouda – Vrbatova bouda – Mísečky – Špindlerův mlýn/Bedřichov, 18 km

Termín: 8. 3. 2017

Účastníci: Hanka, Broňa, Eliška, Matouš, Dan

Dopravní prostředek: k hranicím autem, autobusem, pěšky a na běžkách, podél hraniční čáry na běžkách a pěšky

Intermezzo jsme si střihli o jarních prázdninách. Na základě konzultací se znalci místní krajiny jsme se vydali i s běžkami zcela narvaným autobusem na Špindlerovu boudu. Tam byla hrozná zima, opravdu hooodně sněhu a mlha kam se podíváš. Celá posádka autobusu se po výstupu okamžitě zkušeně rozprchla – první polovina směrem na Sněžku, druhá polovina směrem na Labskou boudu. Protože na Sněžku to bylo na běžkách 10 km tam a 10 km zpět a poslední autobus ze Špindlerovky odjížděl už v 17 hod., na běžkách to na naši nejvyšší horu s ohledem na vzdálenost nepřipadalo v úvahu. V souladu s instrukcemi Davida a dle map jsme zvolili cestu přes Labskou a Vrbatovu boudu, Mísečky a zpět do Špindlerova Mlýna. Tato trasa znamenala nezávislost na dopravních prostředcích, čase a okolnostech.

Po cestě jsme ve sněhu míjeli první zapadané hraniční česko-polské patníky. Jak se později ukázalo, turistické značení nebylo příliš přesné. Občas jsme na ukazatelích marně hledali zamýšlený směr. Trasa vedla nejdřív do mírného kopce. Pak přes Petrovu boudu (zavřeno, stavební rekonstrukce) do lesa a tam mezi mlázím nahoru a dolů… Děti (zatím) výskaly radostí, my s Hankou už méně. S děsem v očích jsme se hnaly vpřed ve snaze dohnat ty malé ďáblíky. V jednom takovém romantickém (a kritickém) místě Hanka zlomila běžku. Byla z toho zoufalá, protože lyže se stala fakticky nepojízdnou a cesta domů byla ještě dlouhá. Ale nezbylo než bojovat.

Dojeli jsme na Brádlerovy boudy a tam se Broňa vybičovala k vrcholnému hereckému výkonu. Přemluvila domovníka, aby běžku opravil. Ten nejdřív zasáhl lepidlem a vše se zdálo být OK. Pak však podpořil své snažení ještě obr vinklem, co vypadal spíš jako pás cudnosti. Lyže sice držela pohromadě, ale nešlo na ní vůbec jet z kopce. Místo hladké skluznice připomínala spíš struhadlo. Domovníkovo vyjádření: „s tím dojedete nouzově k první popelnici“ bylo varující. Netušil ale, že si to tvrdohlavě namíříme dál na Martinovu boudu, Labskou boudu až do Špindlu. Počasí bylo zatím slušné, místy se zhoršenou viditelností. Stále špatné značení. V hromadách sněhu jsme potkávali opakovaně jen vojáky na alpských lyžích – zřejmě tam měla armáda nějaké cvičení.

Z Martinovy boudy pěšky s běžkami v rukou k Labské boudě. K ní jsme dorazili kolem 16 hod. Nikde nikdo a tma se blížila. Značení nevalné a do Špindlu nejmíň 10 km. Tři hladové a poměrně již vyčerpané děti. Naštěstí jsme narazili na dvě běžkařky – Alenu a Moniku. Znaly terén, jely taky do Míseček. Pověsili jsme se za ně. Jenže dámy – ač v letech – jely docela rychle a Hanka s E + M stále zaostávali. Museli jsme tedy prozradit své obavy z umrznutí. A přiznat zlomenou běžku. Pak už byly dámy povolnější. Cestou jsme minuli pomník Hanče, mohylu Hanče a Vrbaty a Vrbatovu boudu (nikde nikdo, vánice a mlha). Jen obava z noci v ledu nás hnala dál. I v této situaci jsme se však zapřeli a zvládli pózovat před foťákem (tati, díky za výcvik).

Alena s Monikou nás dotáhly až nad Mísečky, pak sjezdem po silnici dolů (majitelé celých běžek jásali, zlomení cedili krev). Hanka se odrážela po jedné lyži, jako na koloběžce, a hlasitě klela. Nebylo radno přijít sestře do rány! Pak už Mísečky (s již zavřenou hospodou), a ve finále na běžkách a částečně pěšky do Špindlu. Tam jsme dorazili opravdu až za tmy. Děti (už zase) výskaly radostí. A nebylo kde sušit mokré boty…